Parasaurolofus

 

Historie léčení bylinami

Koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda.
Hippokratés

     

Dlouho se léčivé byliny sbíraly pouze v přírodě, v místě jejich přirozeného výskytu. Pouze bylináři a kláštery měli větší či menší bylinné zahrady pro své potřeby. V 8. století vydává však císař Karel Veliký nařízení, ve kterém se udává, že na císařských dvorech a zahradách se mají pěstovat nejen okrasné, ale i léčivé rostliny. Dalším panovníkem, který si uvědomoval důležitost léčivých rostlin, byl Karel IV., který věnoval svému lékárníkovi pozemek v místech dnešní pošty v pražské Jindřišské ulici, který se nazýval Andělská zahrada a navštěvoval ji i Václav VI.



     

První lékárny vznikaly na našem území v průběhu 13. století, ale největší rozvoj lékárnictví nastal v 16. a 17. století. Jejich důležitost pochopila také církev, která začala léky produkovat ve velkém a dovážela i cizí drogy, jako chininovou kůru a opium. Stále však udržovala kolem léčitelství tajemný nádech a léky například posvěcovala.



Středověká lékárna ze 14. století.


     

Ve středověké lékárně většinou nenalezneme žádné váhy, pouze sušené rostliny a jejich směsi v pytlíčcích a nádobách. Něco jako dávkování se objevuje až na počátku novověku. V těchto lékárnách již nalezneme typické "šuplíčky" s prášky, které již nejsou pouze rostlinného původu. Podávaly se prášky z kostí (například spánková kost odsouzenců na smrt se využívala proti nespavosti - samozřejmě bez účinku), kosti a vnitřnosti zvířat, jejichž síla nebo povaha měla přejít do nemocného, hlína z posvěcených míst nebo roh jednorožce, ve skutečnosti zub narvala. Lékárníci nebyli jenom vydavači léků, ale chudí lidé, kteří si nemohli dovolit lékaře, je navštěvovali kvůli radám a pomoci. Zajímavostí je tzv. driják. Pokud byl někdo hodně nemocný a lékárník již vyzkoušel vše, co považoval za účinné, smíchal všechny ingredience a léky dohromady a takovou směs nemocnému podal. Nemocný se buď uzdravil nebo zemřel a byl vzat do království Božího, kde ho již nic netrápilo.



Lékárna z počátku novověku.


     

V 18. století se začínají objevovat další formy léků. Prášky byly drceny najemno a formovány do tvaru pilulek. Když se u nás začalo vě větším objevovat kakaové máslo, mísilo se s léky a formovaly se z něj první čípky. Dále se objevovaly sirupy, tekuté extrakty a roztoky prášků. Pokud vás historie lékárnictví zajímá, doporučuji navštívit barokní zámek Kuks, kde je, mimo jiné, velmi rozsáhlá a názorná expozice právě o historii lékárnictví.




Jedna z lékáren vystavených v Kuksu.

     

Lidové moudrosti i vědecké poznatky se schraňovaly v herbářích a receptářích. Ve výčtech neuvěřitelné a mnohdy nadpřirozené moci drog se často ztrácí, co je skutečné a co scestné, protože autoři ještě neměli dostatek dalších znalostí. Nejstarší český herbář je dílem lékaře J. Černého. Jeho Knieha Lékarska z roku 1517 obsahuje asi 380 bylin. Další herbář vydal Adam Zálužanský ze Zalužan.


     

Nejznámější je Mattoliho herbář, který vychází z Discorsida a Plinia. V prvním překladu ho vydal roku 1562 Tadeáš Hájek z Hájku. Jeho údaje jsou však až příliš nekritické. Některým rostlinám jsou přičítány až zázračné účinky. Například šalvěj má léčit 99 nemocí, člověk, který ji užívá, prakticky neumírá. Zeměžluč zahřívá, stahuje cévy, krotí bolest, vysušuje, tlumí ochromení a třes, padoucnici, zlepšuje zrak a mnoho dalšího. Zlepšování hojení ran se připisuje všem krvavě rudě kvetoucím rostlinám. Proto mají tyto herbáře hodnotu spíše historickou.






     

Zajímavé je, že lidé žijící na vzdálených místech od sebe si pomáhali stejnými a podobnými prostředky. Například mléko z makovic proti bolesti, kostival na zlomeniny, plicník na chrapot, lýkovec jako dávidlo. Na ženskou neplodnost se užívaly koupele s jalovcem, routem, kozlíkem, majoránkou, kamejkou a fenyklem. Oblíbená byla i březová šťáva, protože plodnost přešla z břízy do ženy.


     

Lid si léčivek velmi vážil a tomu odpovídají i jejich názvy. Rostlinám tlumícím bolest dávaly jména až poetická. Křehké rostliny dostaly názvy jemné a líbezné (mateřídouška), trpké rostliny dostaly jména štiplavá (krušina) a vyloženě zlé a jedovaté rostliny lidé až pohanili (rulík zlomocný). Některé dostaly jména podle nemoci jako například jaterník, plicník nebo kostival. Navazovalo se i na zvířecí totemismus. dokladem jsou například psí jazyk, kozí noha, hadí mlíčí. Některým rostlinám, které byly známé už ve starověku bylo přiřknuto i jméno boží, jako například artemis, adonis, narcissus, kristova koruna nebo naopak čertova višeň a čertikus.




Kristova koruna.
14.02.2012 17:33 |
Autor: Parasaurolofus
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se