Parasaurolofus

 

Pasta

Jedna z mých posledních povídek, která by měla stát předlohou scénáře pro amatérský film.


Co vše dělá člověk? Ta všemocná a záhadná bytost, která si pomalu, ale jistě podmaňuje vesmír od nejmenších mikromolekul, až po nejrozlehlejší vesmírné pláně? Lidstvo jako všepožírající housenka vše rozžvýká na atomy a kvarky, aby je opět spojila a ve své kukle přeměnila na velké a důležité věci. Božstva. Budovy na počest božstev. Města uctívačů. Jejich hroby. A mýty. Ale jako housenka potřebuje všechny své buňky pro dokonání své proměny, tak lidstvo potřebuje jednotlivé lidi, aby mu donášeli masu informačních živin, které jeho cévami proudí a přetváří se na vymoženosti té které doby. A stejně jako tělo housenky svými pohyby a pochody vykonává rituál životních pochodů, tak i lidé mají své rituály, bez nichž nemohou svému tělu sloužit.
Většina lidí tyto rituály ani nepokládá za důležité. Nikdo nevěnuje činnosti a děje jako ranní zvuk budíku, čištění zubů, nebo nazouvání ponožek za nějak důležité. Když zasouvá pokožku pod látku, nemyslí
na službu, kterou tím tělu prokazuje, nepovažuje takovýto okamžik za nijak zvláštní. Ale řekněte člověku, že činnost, kterou vykonává každý den, je pro někoho jiného, neznámého a nebezpečného životně důležitá. Že díky ní může tento človíček klidně spát, bez jakéhokoli strachu o život.
Ve světovém organismu se totiž vyskytují i další tvorové. Stejně jako hmyz a bakterie i tito jsou téměř neviditelní a přesto je jich víc, než pozorovatelných živočichů. V organismu lidstva nepozorovaně kolují, jako viry v krevním řečišti a snaží se, aby nebyli rozpoznáni a eliminováni bílými krvinkami lidstva, strachem. Jejich krycí látky nejsou tak jednoznačné, a pokud se jim nedostanou, zůstane po nich v organismu lidstva vypálená rána, kterou zacelí až výměna buněčné generace, kdy je smrt zapomenuta. A řekněte člověku, že činnost, kterou vykonává každý den a považuje ji za bezvýznamnou pro chod světa, obsahuje právě takovéto krycí látky?
***

Vítr se proháněl po sněhové pláni kolem neutěšených holých stromů a listí, které ještě před pár měsíci tvořilo rudou kulisu romantice líbajících se milenců. Nyní připomínalo spíše rybniční bahno a sněhové víry neskutečně se pohybující v prostoru a tma, neprozářená měsíčním svitem ještě více prohlubovali dojem podvodního světa.
A v tomto světě stály tři mužské postavy. Téměř absolutní nehybnost prvních dvou byla nepřirozeným kontrastem k pohybu okolní krajiny. Třetí se rytmicky pohybovala v uvolněném postoji. Tu pohodila hlavou, tu pokynula rukou a z jejích úst stoupal co chvíli sladce voňavý obláček dýmu. Na tváři měla úsměv. Byli to asi šestnáctiletí chlapci. Ani jeden z nich však nevypadal, že by mu nějak vadila okolní zima. Byli jen v látkovém oblečení a jediné, co připomínalo prostředek k zahřátí, byli černé pláště a kabáty, na jejichž povrchu ulpívaly sněhové vločky bez roztání, stejně jako na kůži všech výrostků.
"Už tu měl dávno být." řekl první z nich a nervózně sáhl pod kabát, odkud vytáhl malou placatici s očividně velmi žádaným obsahem, kterou poté, co splnila svůj účel, opět uklidil.
"Klid Zaku," řekl ten, který se neustále pohupoval do rytmu, který mu určovala sluchátka v uších a pokuřoval jointa, "don´t worry…“ Pokusil se zanotovat známou melodii. Moc se mu to však nepodařilo a bylo jenom štěstí, že Zak přerušil jeho pěveckou snahu.
"Já jsem v klidu. Jenom už tu dávno měl být." A jeho ruka opět šmátrala na známém místě.
"Hoši, nechte toho," napomenul je bez jakéhokoli pohybu vyjma pohybu mimických svalů třetí, "nezapomeňte, že spory nic nevyřeší. Už vůbec ne, pokud jsi ty neurotik a Štefa melancholik, což zcela vylučuje jakoukoli soudržnost. Jste jako póly magnetu."
"Díky, že jsi nám to tak hezky vysvětlil Radku." Řekl Zak poněkud roztržitě a třesoucí se rukou uložil placatici zase zpět.
Pohupující se Štefan opět labužnicky popotáhl z jointa a zvrátil hlavu v labužnickém rytmickém gestu. "Jenom klid hoši, jenom klid. Buďte klidní, jako ty vločky a ptáčci…“
„… který v zimě zmrznou…“ doplnil větu Zak, opět nervózně zasouvající ruku pod kabát. "Proč musí překupníci být zrovna fexti? Já je tak nesnáším!" Další rychlý lok. "Ty holky vypadají
k pomilování, ale jsou tak…“
„… chladný?" Doplnil hledané slovo Radek, který se stále více méně nepohnul."Vypočítavý a krutý? Omotají si tě kolem prstu, udělají ti první poslední a pak zmizí?"
Zak se na něj naštvaně podíval a rezignovaně zaklonil hlavu a nechal si vločky padat do otevřených úst.
Štefan se k němu otočil:" Hele, víme, že jsi chvíli chodil s fextou, aby tě potom odkopla jak hadr," další Zakův zoufalý pohyb, tentokrát hlavou směrem dolů,"ale to neznamená, že jsou všechny holky takový."
Najednou, jako kdyby někdo vypnul spínač gigantického větráku, přestal foukat vítr a nebe se vyčistilo. Bílou pláň zalil stříbrem kulatý měsíc a poslední vločky padaly v klidu na zem tak pomalu, jako kdyby nechtěly do studené peřiny závěje. Chlapci se okamžitě přestali věnovat svým činnostem, totiž pohupování, nervóznímu popíjení a nehybnému stání.
"Říkal jsem, že máte být v klidu, že je na cestě," řekl Štefan, který se odvážil nastalé ticho a jako hladinu rybníka v létě nehybný klid porušit pohybem, který vyžadovalo vyndání sluchátek z uší.
Najednou se na pláni objevila další postava. Skoro to vypadalo, jako by se vynořila ze stínu přímo doprostřed planiny, jenže tam žádný stín nebyl. Jako kdyby si ho postava sama vytvářela, ve svém černém nitru. Jak
se přibližovala, zdálo se, že linie tmy z mraků zakrývajících opět měsíc, postupuje s ní, jako nekonečná vlečka. Postava sama byla poměrně malá dívka, jejíž krajkované černé šaty svou černotou ještě předčily všechnu temnotu okolo.
Každý, kdo by tuto dívku viděl, by byl uchvácen její dokonalostí. I když byla malá, její ňadra byla pevná a krok jistý. V očích měla jiskru, která spalovala pohledy ostatních a nezkušeného chlapce by
dokázala svést jediným delším pohledem těchto tůní.
Chlapci však kupodivu nehleděli na její pohupující se ňadra, nebo vlnící se boky, ale na zcela obyčejnou igelitovou tašku, kterou dívka nesla v ruce. Jak se k nim přibližovala, byl na nich patrný stále větší neklid. Nakonec se dívka zastavila asi pět metrů od nich, v bezpečné vzdálenosti. Všechny si měřila pohledem, který jasně říkal, že jestli se pokusí přiblížit, nedopadlo by to s nimi dobře.
Fexta si chlapce prohlédla, jednoho po druhém a pravila:" I zatroubil první anděl na první polnici."
"A stalo se krupobití a oheň smíšený se krví." Odpověděl Radek.
Fexta částečně uvolnila svůj ostražitý a nadřazený postoj:" Jste to vy. Nevypadáte zrovna jako běžní… pašeráci."
Chlapci se na sebe zmateně podívali.
"Dokonce skoro ani jako upíři," pokračovala fexta, "musela jsem vás zkontrolovat." S těmi slovy natáhla bez potíží svou na pohled křehkou ruku s plnou taškou k chlapcům. Radek porušil svou do nyní trvající nehybnost, přistoupil k fextě a natáhl pro tašku ruku. Ve chvíli kdy se jeho svaly napnuly, aby přebraly břemeno, fexta bleskurychle, jako kudlanka stáhla ruku zpět a Radkův obličej se tak ocitl pár centimetrů od jejího.
"Nebudu nic zapírat," řekla, hledíc se svůdným zlem do jeho nepřirozeně strnulé a i na upíra bledé tváře," my překupníci nemáme upíry jako pašeráky rádi. Nikdy nemáte jistotu, že to, co mají doručit, skončí na místě určení a ne v jejich vlastnictví. Upozorňuji vás však, že pokud nedoručíte tuto várku, nečeká vás nic dobrého."
Štefanovi již otrnulo. Již byl opět ve své uvolněné, rastafariánské náladě a proto a možná i vlivem špeka, který dohasínal nedaleko pohozený ve sněhu si dovolil říct hlasem, který zněl, jako by právě navštívil Kolumbii, téměř osudnou větu: "Neboj, puso, vše dopravíme na slunné místo."
Jakmile řekl Štefan slovo "puso", fexta přestala zírat na Radkův obličej. Pomalu, velmi pomalu a s úsměvem otočila svůj pohled na Štefana a sladce svůdně se na něj usmála. Její volná ruka se zvolna posouvala po její v černé látce zabalené hrudi, stále výš a výš, až k jejímu výstřihu. Zakovi a Štefanovi se rozšířili zorničky, když do něj pomalu zajela rozkošnými prstíky. V setině vteřiny vytáhla z výstřihu nějaký malý předmět a mrštila jím po Štefanovi. Prakticky v tomtéž okamžiku se Štefan chytil za ústa, a jako kdyby se mu do hrudi zabodla kulka, zvrátil se naznak. Zak ještě okamžik nevěřícně zíral na fextu a poté se sklonil ke zmítajícímu se kamarádovi. Z kapsy vytáhl kapesník a Štefanovi vytáhl z úst stroužek česneku. Štefanovi z úst vycházela pěna a chroptění.
Zatímco se zbylí dva chlapci zmítali na zemi v nesouhře utrpení a snahy o pomoc, Radkovi byla puštěna ruka a mohl tak přebrat plátěnou tašku.
Fexta měla již opět svou kamennou tvář. "Pokud zásilku nedoručíte včas, celou, nebo se s ní pokusíte uprchnout, čekají vás mnohem horší věci," řekla a pomalu, pomaličku couvala směrem od Radkovy tváře. "Vysypte mu pusu mrtvolným popelem. Bude zase v pořádku," řekla bezejmenná, otočila se, a jakmile se vnořila do své vlečky z temnoty, její rozkošná černočerná silueta zmizela.
***

"Jako doma kluci." řekl Zak, posadil se na kolečkovou židli a projel pokojem ke stolu, na kterém zkušeně poslepu spustil notebook, zatímco pozoroval Štefana a Radka, jak se usazují na jeho postel. V místnosti bohužel nebylo nic jiného, na co by si mohli sednout. Zakův pokoj nebyl z nejprostornějších, ale plně mu vyhovoval a již na něm zanechal své stopy. Stěny byly polepené plakáty metalových skupin, s jejich ďábelsky se usmívajícími, nebo mrtvolnými představiteli, jejichž výrazy dodávaly Zakovy pocit bezpečí a klidu, knihovnu plnily fantasy knihy, a jakmile se rozzářil monitor, na ploše se začaly pomalu, jako hvězdy když se rozplynou mraky zjevovat jedna ikona RPG za druhou.
"Takže jako vždycky." řekl neustále se pohupující Štefan, sáhl za ucho, vytáhl z něj sluchátko, čímž se proti své vůli musel vytrhnout z všeobjímající náruče Marleyho pohody a zároveň zpoza ucha vyprostil dalšího macatýho špeka. Jakmile to ale uviděl Zak, vytrhl mu jej z ruky a položil na stůl, nedbaje na Štefanovy prosebné pohledy, které se po celou následující dobu tímto směrem ubíraly.
"Hele, víš, že z toho Gertruda šílí!", řekl, zatímco otvíral šuplík, velmi rychle na stůl vyndával štamprlata a rychle naléval. Pak obě podal chlapcům a sám si rychle přihnul přímo z lahve. Jakmile se jeho rty nelibě oddálili od kýženého skla, pokračoval: "Ta ženská mi ale pije krev. Taky vás tak štve, že nikdy nevyrosteme? A ještě ve svých třistadvaceti letech předstírat, že ta pizda je vaše matka..."
Zak se s na prsou zkříženýma rukama položil na černě povlečenou postel a svůj pohled upřel na plakát skupiny Powerwolf, visící nad jeho hlavou:"Aspoň nás neloví s kolíky, nevěří v Boha, díky prachovému znečištění se nemusíme bát vyjít na slunce a ty vymoženosti taky nejsou k zahození."
Během Radkova projevu Zak zadával do internetového vyhledávače hledaná slova a snažil se přitom odrážet Štefanovy útoky na joint, položený na stole, a co chvíli pít ze své oblíbené lahve, což skončilo několika kapkami na notebooku. Po chvíli se mu však zřejmě podařilo nalézt přijatelný výsledek pro klíčová slova"dovolená v Itálii" a otevřel pusu, aby sdělil výsledky svým společníkům, když klidem projel, jako nabroušené ostří,
hlasitý křik: "Zachariáši! Ne že tam zase budete chlastat! Kdyby na to lidi přišli, tak nás začnou považovat za nenormální, a kdo ví, co by se neprovalilo."
Zak rezignovaně položil hlavu mezi na stole zkřížené ruce: "Je nám přes tři sta, kurňa. A neříkej mi Zachariáši, ale Zaku! To jméno je už dlouho dost out!"
"Jak je ctěná libost," pokračoval hlas s nezměněnou štiplavostí a intenzitou,"ale nepočítej s tím, že sem tví kamarádi ještě někdy půjdou!"
Zak se vymrštil ke dveřím a rychle vykřikl:“Nejsi moje máma! Neříkej mi, kdo sem může a kdo nemůže!"
"Dobře, dobře." Odpověděl hlas, již méně zle, stále však zněl jako vichřice: "Nechcete s kamarádama přinést nějaké sušenky?"
Zak se definitivně rezignovaně opřel o dveře: "Dobře. Ale vanilkový! A bez čokolády!"
Otočil se a posadil se zpět k notebooku, a jeden pohled na stůl, kde něco moc nápadně chybělo mu stačil k tomu, aby věděl, čím se zrovna teď zaobírá Štefan.
Radek se ze své mrtvolné polohy na posteli zvednul do polosedu, jako by sama smrt vstávající z hrobu, poté se na Zaka otočil a již se plně soustředil na jeho informatické výsledky: "Není nic horšího, než senilní upír. Tak co jsi našel?"
"Pokud pominu paradoxní příkaz fextů, že nesmíme použít proměněnou podobu, který mi dost leze na nervy, našel jsem pár možností, jak se do Itálie dostat."
"Počkej," probudil se náhle již opět zhulený Štefan, kterému se však marihuanové opojení dařilo dobře maskovat,"jakto, že nemůžeme měnit podobu?"
Zak se sklonil pod postel, kde měl uloženou tašku, kterou dostali od fexty. Pomalu vyndal její obsah. Čím více se papírová krabice dostávala na mdlé světlo pokoje, tím větší vzrušení se objevovalo v očích všech přítomných. Nakonec Zak nepotřebnou igelitku odhodil a oběma rukama, jak to již mnohokrát viděl v dobrodružných filmech a s co největší posvátností otevřel papírovou krabici, jako by to byl sarkofág největšího egyptského faraona. Chlapci skoro jako by viděli zlatou záři, linoucí se z obalu, když víko odhalilo obsah, ze kterého Zak odstranil dopis, který podal Radkovi. Pod ním se nacházely krásně vyrovnané krabičky plné zubní pasty. Štefan se nenápadně pokusil dotknout se pokladu, jeho ruka však pocítila bolestivý vjem způsobený rukou Zakovou. Zak sám však vzal jednu krabičku a zkušeně z ní vyndal tubičku.
Radek zatím četl dopis, který mu Zak podal.:" Těchto 100 tubiček nejkvalitnější pasty je potřeba doručit do Itálie. Byli jste vybráni, jako vhodní pašeráci, pro váš nenápadný vzhled a věkovou kategorii, které dpovídá váš fyzický vývoj. Zásilka musí být doručena 26. 7. V Itálii se na níže popsaném místě setkáte s naším překupníkem, který od vás prvotřídní pastu odkoupí za šestiměsíční zásoby pasty nižší třídy. Pokud bude
zásilka jakkoli poškozená, ponesete za to patřičné následky, jejichž síla vám byla demonstrována při prvním předání. Stejně tak, pokud by vaše jednání jakkoli ohrozilo utajení našich druhů. Proto je během akce zakázáno jakékoli proměňování do zvířecích i polozvířecích podob a jakékoli ubližování, či dokonce usmrcení živých osob," podíval se na své přítele, dětinsky si prohlížející tubičky.
"Dokážete si představit, jakého potlačení chutě na krev musíte dosáhnout jedním použitím takovéhle pasty?" položil Radek řečnickou otázku.
Zak, jako by se probudil z transu vytrhl tubičky Štefanovi z ruky, vše pečlivě naskládal zpět a krabičku uklidil zpět do tašky a pod stůl. "Tak jo, našel jsem jeden autobusový zájezd, který by měl vyhovovat našim potřebám. Směřuje do dané oblasti a neměli by s ním být žádné problémy."
"Akorát s sebou musíme mít hodně pasty, když s sebou budeme mít dostatek pasty pro sebe, nemuseli bychom ani nikoho vysát, i když budeme mezi tolika lidmi," řekl Štefan, který jako by se sám divil, že z jeho úst vyšlo něco alespoň trochu chytrého a tak se pokusil na své tváři vyloudit něco jako úsměv.
Radek se tématu chytil:" V dopise se píše, že pro svou potřebu během úkolu můžeme každý použít jednu pastu ze zásilky." Odložil dopis,"to je logické. Skutečně nechtějí nic riskovat."
Zak definitivně kliknul na enter:"Tak jo, zabookoval jsem tři místa, v létě se máme na co těšit."Opřel se do křesla. "Hlavně nic nepo…“
"Nesu vám ty sušenky!" přerušilo Zakovy hodnotné myšlenky zvolání za dveřmi.
***

Vzduch se, jak bylo v tuhle roční dobu v těchto oblastech běžné, tetelil horkým vzduchem a vytvářel tak ze všeho jenom bizarní stíny, oblouky, křivky a spirály. Za těmito spirálami se vše zdálo neskutečné a
jemné, jako pavoučí vlákno. A jako pavoučí vlákna se tu objevili i tři upíři. Ani počasí, které vyvolávalo spirály jim na jejich tělech zahalených do černé látky a kůže, nedokázalo na jejich tělech vyvolat krůpěje potu. Se zavazadly, z nichž jedno získali během zimní noci od krásné nemrtvé dívky, se mlčky ubírali směrem k parkovišti, na kterém stál zájezdový autobus. Najednou se prostřední z nich zastavil a otočil na patě se slovy:"Tam nejdu!"
U autobusu se hemžilo a míhalo hejno bytostí ženského pohlaví, některé s chlapeckými společníky, některé bez nich, ale všechny usměvavé a prostě ženské.
"Musíme tam," řekl Štefan, zatímco se pokoušel udržet na místě panikařícího Zaka,"jednou ten svůj strach musíš překonat!"
"Jenže to jsou holky!" Nevzdával se Zak,"znáte to, oni nás vycítí! Poznají, co jsme a nalepí se na nás jako žvýkačky. Potkalo to všechny! Edwarda, Angela, Lestata i Damona. Nikdo tomu neunikne."
"Musíme se tomu postavit, jinak nás zmáčknou ty fexty," zkusil své přemlouvačské umění Radek. Jeho taktika zřejmě zafungovala, jelikož jakmile padla zmínka o samicích, které jsou horší než samice lidské a s jejichž zástupkyní měl Zak svou zkušenost, přestal se vzpírat, chopil se opět svých zavazadel, včetně toliko ceněné tašky. Pomalu, jako by každý krok překonával ten nejhorší odpor se spolu se Štefanem a Radkem blížil k autobusu, který v mysli našich upíru připomínal spíše jámu lvovou.
Jakmile se přiblížili na dostatečnou vzdálenost, Zakovy obavy se potvrdily. Nikdo nevycítí upíra lépe, než mladá holka. Všechny se okamžitě otočily směrem na nově příchozí, nehledě na to, co zrovna dělaly,nebo dokonce na to, jestli měly nebo neměly mužského společníka. Čas dívek, jako by se z ničeho nic zastavil a začal se, jako tetelící vzduch, pohybovat v ladných křivkách podél chlapců s neodolatelným temným oparem.
"Ahoj!" Řekl Štefan svým typickým, rastafariánským způsobem. Navzdory jeho očekávání se však dívky nepustily do předchozích činností.
Situace se chopil Zak: "Tak, my si jenom hodíme věci do kufru a půjdeme." Postrčil své společníky a popošel směrem ke kufru. Po pár krocích ho však zastavil náraz.
"Promiň, já nechtěla," řekla dívka, která byla jeho příčinou a začala se chvatně sbírat ze země, kam jí náraz, jehož sílu rozhodně nečekala, odhodil. Na to, že její pohyby byly chvatné, byly některé až nápadně provokativní. Po celou dobu se dívala Zakovi upřeně do očí. Ve chvíli, kdy zcela stála a její obličej byl kousek od jeho, mohla si prohlédnout jeho tvář, na které se skvěl výraz čiré hrůzy. "Promiň!" pronesla ustrašená maska, vzala si zpět svá zavazadla, chvatně se otočila a odkráčela.
Dívka se také otočila, ale již ne tak rychle. Pomalu a s vítězoslavným úsměvem ladně doplula až ke skupince dalších holek."Tak ten je můj," pronesla sebevědomě a s tajemným úsměvem. Její kamarádky reagovaly každá po svém. Některé vzrušením, jiné zklamáním a závistí. "Je úžasnej," dovolila si nastalé mumlání hlasitěji porušit jedna z jejích souputnic.
"Počkej, Kamilo, a co uděláš s Kubou?" zeptala se jedna z nich. Kamile, jako by si najednou uvědomila něco strašného, vyrašil na tváři výraz člověka, který spolkl vosu. Pomalu, jako by se bála, co uvidí a přála si, aby to zmizelo v nenávratnu, otočila hlavu a podívala se na chlapce, který se k ní s úsměvem blížil. "Dám ti to do kufru jo?" řekl, políbil ji krátce na stále zmatenou tvář a zase se vzdálil s dívčinými zavazadly v rukou. Kamila se podívala na Jakuba, na holky a na tři neznámé chlapce, z nichž se momentálně zřejmě jeden, který měl na obličeji namalovanou lebku, něco vysvětlit, ale bez valného úspěchu. Jeden z jeho přátel se totiž jenom rytmicky pohupoval a tupě se na něj usmíval, zatímco druhý se na Kamilu upřeně díval, stále s tím zmateným výrazem. "Tak přece…“ pomyslela si
Kamila, když vystupovala po schodech do krásně klimatizovaných útrob autobusu.
"Prostě si na ně dávejte pozor," dokončil svou řeč Radek. Štefan se Zakem jenom přikyvovali, každý po svém. Štefan ve svém reagge rytmu, a Zak s velmi rychlou dechovou frekvencí, hledící na dívku, která ho skoro dostala. To se nesmí stát. Už nikdy s žádnou holkou.
"Proč zrovna my musíme narazit na holky? Největší zabiják mladých upírů," posteskl si ještě Radek, "jdem?"
"Běž první!" vyhrkl okamžitě Zak.
Odpovědí mu bylo tázavě zvednuté obočí.
Štefan jako by se probral: "Tak, s tou lebkou na hlavě vypadáš…“
"Řekněme, že tvůj originální vzhled je na holky moc komplikovaný na to, aby ho mohly pochopit," zachránil situaci Zak.
Radek, posílen vědomím, že jeho kostlivá tvář vyjadřuje jeho vnitřní postoje, vzal svá zavazadla a pomalu pokročil směrem ke kufrům. Vzhledem k tomu, že většina dívek již byla v autobusu, nečinilo jim větší problémy do něj zavazadla dát. Jenom si museli chvíli vyříkat, jestli igelitku se zásilkou nechat v kufru, nebo vzít s sebou do kabiny. Nakonec vyhrála druhá možnost a tak se chlapci nakonec přes všechny starosti dostali na svá sedadla.
***

Cesta ubíhala dobře až na jeden incident, během kterého se Štefan srazil v uličce s dívkou, kterou uhranul jeho zajímavý odér a se slovy "Krásně voníš." se o něj provokativně otřela, čímž ho vykolejila na konec cesty. Štefa se totiž zařekl, že pokud to na něj vábí holky, nedotkne
se po celou cestu jointa. Nebylo proto divu, že po příjezdu a ubytování na pokojích si dal hned tři. V následujících chvílích by se v něm vědomí nedořezal.
Pokoje byly normální pokoje, jaké by člověk v přímořském letovisku čekal. Upíři okamžitě vybalili. Noční stolek Zaka obsadilo několik nepostradatelných lahviček, Štefanův šuplík balicích papírků a koupelnu zaplnila Radkova líčidla. Přítomnost moře navíc podnítila jeho fantasii a vytvářel proto kolem svých očí nepředstavitelné odstíny modré, černé a fialové.
"Tak dneska večer," řekl Zak, když ukládal na bezpečné místo pod postelí cennou igelitku.
"Na to, že to znamená střetnutí s fextem, to říkáš nějak nadšeně," opáčil mu Radek, který si v koupelně měnil vizáž. Jeho nový model měl být ještě originálnější a odvážnější, aby náhodou nevznikla jakákoli přitažlivost mezi ním a nějakou dívkou. Výsledek, pandí obličej se srdíčkovými rty tyto nároky docela slušně splňoval.
Zak se jenom usmál, zvedl ze stolku lahvičku a sklopil do sebe její obsah:" Ale jakmile předáme zásilku, oficiálně ukončíme misi. A konečně si budeme moct protáhnout křídla."
Do pokoje hlučně a rychle vešel Štefan. Zabouchl dveře a rezignovaně se na ně zhroutil se slovy: "Jsou všude. V sukních, plavkách, bikinkách,… Jedny s námi dokonce sdílí balkon."
Odpovědí mu byla další, chvatně otevřená lahev vyprázdněná do Zakova hrdla. "Já už ven nejdu," dokončil svou správu o stavu okolí Štefan.
"Naopak," zpomalil rychlost myšlení Radek, "musíme ven. Byli jsme vybráni pro svou nenápadnost. Musíme vyjít ven."
Další, tentokrát již notně roztřesený hlt v Zakově hrdle.
"Jdeme si zaplavat." řekl nakonec Radek.
Pomalu, s libostí, jakou musí mít šnek, když se má vysoukat z ulity, se upíři soukali do plavek. Vzali ručníky a pomalu, jako kdyby se blížili k bitevnímu poli, se šourali ke dveřím. Radek vyšel ven a za ním oba jeho přátelé. Jakmile za nimi zapadly dveře, začala největší bitevní palba, do jaké se kdy dostali.
"Jé, ahoj kluci," řeklo jedno z oněch ďábelských stvoření a vykouzlilo rozkošný úsměv, "taky jdete na pláž?"
V upírech by se krve nedořezal, ani kdyby nějakou měli. Na chodbě stála dívka, která srazila Zaka v doprovodu "čmuchalky", která se očividně pokoušela o Štefana. Doprovod jim dělala menší dívka v brýlích, jejíž plážovou výbavu obohacovalo několik knih.
"Ne." řekl stručně Štefan, který šel poslední a ruku měl stále na klice. Rychle rukou pohnul a jeho plán vytratit se zpět do přátelské zóny překazila jenom Radkova ruka.
"Vlastně ano, ano," řekl Radek a nenápadně postrčil Zaka, který stál před ním směrem dál do chodby.
"Tak my půjdeme s váma," řekla lovkyně Štefana a náruživé pokývání jejích společnic bylo zpečeťující tečkou za osudem našich upírů.
Cesta dívkám ubíhala docela dobře. Kluci byli sice málomluvní, ale občas z nich nějakou informaci dostali. Zak, Štafan a Radek, jak zjistily, že se jmenují, byli docela zajímaví chlapci. Dívky nejvíce bavily jejich odpovědi, když se pokoušeli dozvědět se, odkud jsou. Jeden druhému skákali do řeči, než se nakonec shodli, že jejich rodiče nejsou z Transylvánie, ale z Rumunska, ale většinu života prožili v Rakousku Uhersku. "Jste to ale veselé kopy," řekla na tuto informaci Eliška, která se držela až moc blízko ke Štefanovi. Nejmenší potěšení z dívek se dostávalo Kamile, ke které se před hotelem připojil její přítel Jakub. Po přivítacím polibku, se jí naštěstí pohotovým nápadem zavázat si vlasy do culíku podařilo zabránit tomu, aby se s ním držela za ruce.
Chlapci cestou trpěli. Nejlépe na tom byl Zak, protože Kamila byla moc zaměstnaná odháněním Jakuba, který si v porovnání s neznámými cizinci právem připadal přehlížené. Štefan dokázal Elišku usměrnit, když mu k jejímu velkému zklamání upadl joint do moře a Radek byl více méně apaticky vyslýchán brýlatou Dianou, na téma civilizačních subkultur. Když jí řekl, že jeho líčení má vyjadřovat jeho osobnost, dokázala Diana jenom stěží potlačit nadšení.
Když došli na pláž, naštěstí se jejich skupinky rozdělily. Chlapci si vybalili lehátka a pohodlně se na ně položili.
"Tak co, nejdem se smočit?" zeptal se Štefan, kterého nyní mrzelo, že se tak zbabělecky vzdal svého špeka, než by statečně čelil Elišce.
"Vzhledem k tomu, že necítím vedro, mi to je celkem jedno," prohlásil Zak, "ale vzhledem k tomu, že máme vypadat nenápadně a ostatní se cachtaj, tak abychom šli."
"Nechcete si vzít brejle? bez nich je to nuda." připomenul Radek.
Zak jenom rezignovaně zavrčel, se slovy: "ale vypadáme v nich jak pošuci," kterými si vysloužil Radkův nenávistný pandí pohled zpoza brýlí, ale šel. Jejich těla se pomalu nořila do vln vody, jejíž konejšivý chlad necítili. Šli, dokud dosáhli na dno a poté ještě dlouho plavali. Po chvíli ponořili hlavy pod vodu a rozhodli se oddávat radovánkám podmořského světa. Pod vodou je vše klidné. I naši upíři byli pod vodou klidnější. Vydrží tady velmi, velmi dlouho, a dokud se nerozhodnou vynořit, jsou před holkama chráněni. Ryby navíc vycítili jejich nelidskost a neutíkaly před nimi. Radek, kterému zůstal make-up jenom pod brýlemi, se posadil na mořské dno a pozoroval své dva přátele, kteří si s rybami hráli. "Jak malí", pomyslel si a zakroutil hlavou.
***

Když se na lehátka položily dívky, dotáhl Jakub Kamilu chtě nechtě do vody. Eliška s Dianou se zatím mazaly krémem a pozorovaly Radka, Zaka a Štefana, jak se noří do vody. Kolem nich procházela dvojce kluků. Jeden z nich na holky zamával. Diana nezareagovala.
"Opravdu Kamile věříš, že po ní Zak koukal?" řekla Diana, když si sundala brýle a potřela si krémem obličej.
"Těžko říct. Ale víš, co si myslím? Že máš šanci u Radka."
"Ale ne…“
"Kam s tou skromností? Hezky jste si popovídali. Zato Štefan… raději zahodí čouda, než by riskoval. Kéž bych ho nezkoušela sbalit na to, že mi voní." Položila se na lehátko a nechala slunce laskat její postavičku.
Eliška se otočila na bok a zadívala se na místo, kde naposledy viděla chlapce. "Nepřipadá ti, že jsou pod tou vodou nějak moc dlouho?"
"Nejspíš jenom zapluli někam jinam," nevěnovala informaci větší pozornost Diana.
"Ne, nikam se tu zaplout nedá."
"Chceš se po nich podívat?" zeptala se kamarádky Diana.
"Kamila by nám to neodpustila." zklamaně se Eliška podívala na kamarádku, jak si v příboji hraje s Jakubem.
"Ale huš. Má svýho." řekla se smíchem Diana a s maskou v ruce se zvedla a blížila se k moři.
***

"To byl ale pitomej nápad, říct jim, že jsme lovili perly v Japonsku." ulevil svému vzteku Zak, jen co za nimi zaklapli dveře. Již byla tma a vítr pohyboval závěsy v otevřeném okně.
"A co jinýho jsem jim měl říct? Že jsme upíři a pašujeme pastu?" ohradil se Radek.
"Aspoň nám snad dají pokoj, když jsme jim nalovili půl kila škeblí." řekl Štefan, když si lehal na postel.
"Na to bych nespoléhal." Radek si v koupelně odličoval kruhy, které zbyly na jeho obličeji pod ochranou masky. "Aspoň jsme nepřišli pozdě na předání."
"Na to bych nespoléhala," ozvalo se od okna. Stála tam dívka v černých šatech s lehce extravagantním účesem. Její vzhled byl nápadně podobný vzhledu fexty, která jim dodala zásilku. Kolem očí měla černé linky, které jim dodávaly temný vzhled. Ruce měla založené v odmítavém gestu a její tváří si pobíhal mírný úsměv. "Čekám tu již dvacet minut. Jdete pozdě," řekla a pomalým pohledem si změřila Štefana, který zrovna dolízal papírek a Zaka, pomalu, jako by se bál, že si toho dívka všimne, pokládal láhev na stůl. "Klidně to polož."
Dokončila průzkum pokoje. "Kde je ten třetí?"
"Tady," ozvalo se z koupelny a vyšel z ní Radek, jehož jedno oko bylo ještě zcela nalíčené, zatímco zbytek tváře skvěl čistotou.
"No to mně potěš," řekla fexta," vás poslali? Asi už vážně neví coby. Tak kde to máte?"
"Tady!" Štefan se vrhnul pod postel a hrdě podal fextě igelitku. Ta ji přebrala, aniž by pohla jinou částí těla, než rukou.
"Ještě si vás zkontroluji," řekla, a sedla si na postel vedle Štefana, který se pohupoval, jako by nevěděl, zda si přisednout blíž, nebo utéct.
Ji však zajímala jenom zásilka. Vytáhla z igelitky krabici a pomalu, plynulým pohybem ji otevřela. Jakmile uviděla její obsah, po její tváři se přehnal spokojený úsměv. Po tvářích chlapců se však rozlila nepředstavitelná hrůza. V krabici na fextině klíně se ležel pár nových tenisek. Fexta si, stále s úsměvem, povzdechla, položila krabici na postel a vstala.
"Tak vy si myslíte, že nemusíte plnit podmínky?" rychle, že to téměř nebylo postřehnutelné, sevřela Štefanovu ruku. Ten bolestivě zasténal.
"To vám nestačila demonstrace síly od Eriky?" V pokoji zhasla všechna světla. Jediné, co sem nyní svítilo, byla zář měsíce. Fexta se zadívala Štefanovi přímo do očí a sklonila k němu tvář: "Tak to si to teď vychutnáte." S těmi slovy Štefana zvedla a mrštila jím přes pokoj do zdi.
Štefan jenom ležel a dýchal, nevěděl, jestli se může pohnout, nebo ne. Raději proto zachoval strategii předstírání mrtvého. Očividně se mu to vyplatilo. Fexta se totiž neslyšně a neuvěřitelně rychle přesunula k Radkovi a chytila ho za dlouhé černé vlasy. Pomalu ho za ně stáhla
k zemi a nohou mu přišlápla hruď. "Buď rád, že nepotřebuješ dýchat," řekla mu, když se její podpatek pohyboval po jeho obnažené hrudi a kreslil za sebou tvar dobrého pentagramu. Jakmile ho dokončila, Radkovi se zatočila hlava. Svíjel se na zemi a nakonec skončil schoulený v malém klubíčku. Zatímco konala svou práci na tomto úkonu, Zak sebral odvahu. Vzal ze stolu lahev, a když fexta promluvila, byl ani ne krok za ní.
"Být tebou, nedělala bych to Zachariáši," řekla fexta, aniž by se otočila.
"Odkud mě znáš?"
Fexta se pomalu otočila a bleskurychle zbavila Zaka lahve. Otevřela jí a obsah vyprázdnila. Dost nešikovně však. Část obsahu skončila na jejích šatech a na Radkovách šrámech, což způsobilo další vlnu skučení a svíjení.
"Jak jsem mohla čekat, že mně po sto třech letech ještě poznáš." Řekla a postoupila k Zakovi.
"Gertrůdo?" Zak jenom užasle stál a nezmohl se na víc slov.
"Zachariáši? Ne, teď si nechávám říkat Gabriela. Zní to líp a není to tak mimo. Asi jako Zak." Během slov se stále blížila k užaslému upírovi, až se ho dotkla rukou na rameni. Pomalu sjížděla níž, až se zastavila na hrudi. Hluboce se Zakovi podívala do očí a během vteřiny nahradila svou ruku dřevěným kůlem. Zak stihnul jenom otevřít pusu. Zhroutil se na postel. Gertruda si sedla vedle něj a objala ho kolem ramen: "Víš, nezměnila jsem se. Pořád mě baví si hrát s podřadnými tvory." Zvedla se a postoupila k oknu. "Kdybych nevěděla, že máš srdce, nevrazila bych ho vedle, ale
přímo mezi plíce. Máte jeden týden na nahrazení zásilky. Jinak se vrátím a tentokrát ti zlomím srdce definitivně." A vyšla na balkon.
Zak vyrval ze své hrudi kůl. Mrcha. Kdyby se netrefila přesně vedle srdce, mohla by ho zabít.
Ze všeho nejdřív přešel otřeseně ke svému stolu a notně si přihnul. Zaskučení z koupelny mu připomnělo, že by měl nejspíše něco udělat. Napil se znovu a až pak se mu rozsvítilo. Běžel. Zak se nejprve sklonil nad Štefanem a pomohl mu vstát. Štefan na tom byl nejlépe. Radkovi vymyli rány vodou a ty se pomalu zacelily.
Radek, stále ještě s pálící hrudí, ale již trochu pookřátý zvedl z postele krabici s botami. "Jak se to mohlo stát?"
"Je to moje chyba," řekl Zak," jak se se mnou Kamila srazila, asi jsme si prohodili igelitky."
"Jaká je šance, že na to holky přijdou a vrátí nám tu igelitku dobrovolně?" zeptal se Štefan, který se snažil uklidnit pokuřováním u otevřeného okna.
"Minimální. Ty mrchy to budou tajit a počkají, až si pro ni sami nepřijdeme," řekl Radek. "Máme ale horší problém," pokračoval v úvahách." Jelikož jsme si mohli každý vzít tubičku pro svou potřebu, nemám žádnou další pastu. Čeká nás mučivé hladovění."
Zak sebou praštil na postel. Štefan si potáhl z jointa.
"Musíme hlídat sami sebe. Kdokoli by se začal chovat podezřele, musí ho ostatní dva zastavit." Řekl Radek poslední slova a šel dokončit odličování.
***

Eliška a Diana ležely na posteli a koukali na film v notebooku.
"Co asi dělají Kamila s Kubou?" položila Diana řečnickou otázku.
"Tak kuba má docela rád vodu." Obě holky se rozesmály. Jejich smích však rychle ustal.
"Závidím," řekla Eliška, "stopni to, jdu se nadýchat na balkon." Vyšla ven na prostor, který sdíleli s chlapci. Měli rozsvíceno. Nenápadně nakoukla škvírou mezi závěsy. Štefan ležel na posteli a vypadal spokojeně. Když od táhla pohled od závěsů, neuvěřitelně se lekla. Na balkoně stála dívka s podivně temným vzezřením.
"Ahoj," řekla Eliška, "jak si se sem dostala?"
"Ahoj." Najednou zaváhala. "Já… Přišla jsem zevnitř. " řekla dívka a opřela se o zábradlí.
V Elišce by se v tu chvíli krve nedořezal: "Ty… Ty je znáš?"
"Déle, než si dokážeš představit," řekla dívka a opřela se tak, že hleděla přímo do závěsů. Eliška to nechápala. Závěsy byly zcela neprůhledné, ale ta dívka, jako by sledovala vše, co se v pokoji děje.
"Už musím jít," řekla z ničeho nic a vstoupila do pokoje.
Eliška ještě chvíli stála na balkoně a přemýšlela o tajemné neznámé. V pokoji za ní zhasla světla. Vrátila se za Dianou.
"Nebudeš tomu věřit, ale někdo z našich objevů má asi holku," řekla, a rozvalila se na posteli.
"Hm," řekla Diana a spustila opět film, "tak holt zkusíme někoho jinýho. Ty kluci na pláži nevypadali zas tak… nepřijatelně."
"Jenže oni jsou prostě neodolatelný!" rozvalila se na posteli Eliška, "já to nechápu. Co je na nich přitažlivého? Ožrala, zhulenec a goth… Ale jsou… tak přitažliví."
Pokojem otřásla rána. Dívky ani nedutaly. Poslouchaly zvuky z vedlejšího pokoje. Sténání, nárazy,…
"Ty jo, tak divoce ta holka zas nevypadala," řekla Eliška. Diana jenom zesílila film.
***

Štefanova rána nebyla nikdy jednoduchá. Probudil se, protřel si oči a nahmatal na stolku svého věrného přítele. Zastrčil si ho za ucho a vstal. Pohled na mobil mu sdělil, že je 3:28. Už dlouho se necítil tak rozlámaný. A co bylo horší, měl hlad. Už dva dny si nečistil zuby. Když se šel Radek zeptat holek, jestli by jim nevrátily jejich tašku, jenom se zahyhňaly a řekly, že jim nic neschází. Zřejmě nic nezjistily. V tomto počasí nebylo očividně na běhání ani pomyšlení. Navíc u nich na pokoji našly nejenom Jakuba, ale také dva nové chlapce, z nichž jeden se tisknul k Dianě a druhý k Elišce. Tenkrát Radek ostatním řekl: "Problém s dívkami je vyřešen. Problém s taškou zůstává."
Štefan se pokoušel mermomocí nemyslet na krev. Ale nemohl si pomoct…
Radka někdo probudil dosti nešetrným zatřesením. Zak nad ním stál, v jedné ruce lahev. "Vstávej! Štefan je pryč!"
Do Radka jako by vjel elektrický proud. Prudce vstal a rychle se oblékl. "Nějaké stopy?"
"Otevřený balkón."
"Nikdy neměl silnou vůli," řekl Radek, když procházeli na balkon, "musíme ho najít, než něco provede.
Upíři se vydali na cestu. Seskočili z balkonu. Chvíli se dohadovali, zda sed proměnit, nebo ne. Nakonec se rozhodli, že ne, aby se jejich obraz u fextů ještě nezhoršil. Cítili Štefanovu stopu. Našli ho na pláži a zůstali ohromeně stát.
Té noci Jakub nemohl spát. Nemohl být na pokoji s Kamilou, ale musel na ní pořád myslet. Věděl, že i kdyby se k ní dostal, Diana s Eliškou by nebyly šťastné a žárlily by, tak se rozhodl provětrat si hlavu. Oblékl se a šel na pláž. Moře příjemně šumělo. To Jakuba uklidňovalo. Moře bylo temné a černé a jeho okraj byl znatelný jenom díky kopečkům pěny na okraji. Najednou, jako by moře přestalo šumět. Všechno kolem se stalo nepřátelským. Kolem se začaly pohybovat stíny. Najednou, jako by se koncentrovaly do jednoho jediného místa. Před Jakubem se zjevila nezřetelná postava.
"Ahoj!" zkusil to. Žádná odpověď. "Haló? Kdo je…“ nemohl domluvit. Postava se z ničeho nic přiblížila. Jakub již cítil jenom bolest na krku. Dvě jehličky se mu zabodly pod kůži. Pak ztratil vědomí.
"Cos to udělal?" Zakřičel Zak. "Ty vole! Teď nás Gabriela zabije!"
"Kdo?" zeptal se Radek. Zak však nereagoval a běžel ke Štefanovi, který labužnicky vysával již mrtvého Jakuba. Upustil ho, a jako feťák, který si vezme dávku, se zaklonil a ulehčeně se nadechl a opět vydechl.
"Co teď budeme dělat?" vykřikl Zak a opět se napil ze své lahve.
"Odtáhneme ho do hloubky, řekl Radek a začal se svlékat. Radek se k němu připojil. Společnými silami dotáhli Jakubovo tělo do co největší dálky a nechali ho odplout.
Ráno se konala důležitá porada.
"Jakub je pryč," řekl Radek důležitě, "máme jedinečnou příležitost dostat se k holkám."
Zak se zarazil uprostřed pohybu. "To nemyslíš vážně."
Radek pokračooval v projevu: "Zak svede Kamilu a v jejím pokoji najde náš ceněný náklad."
"To po něm nemůžeš chtít!" ozval se Štefanův hlas z koupelny.
"Ty se do toho nepleť, zrádče!" okřiknul ho Zak," když hladovět, tak všichni. Nehledě na to, do jakého nebezpečí jsi nás všechny dostal."
"A ty to snad uděláš rád?" pokusil se Radek Štefana hájit.
"Ne. Ale není jiná možnost." Zak odhodil do koše poslední prázdnou flašku. "Kupte mi někde další, budu ji potřebovat."
***

Kamila seděla na posteli. "Jak zmizel?" Ptala se dospělé ženy, která u ní stála.
"Prostě zmizel," odpověděla žena. "Nevíme nic víc, než že kolem třetí hodiny ráno šel ven a už se nevrátil."
Kamila začala plakat. Žena odešla. Diana a Eliška se pokusily kamarádku utěšit a jejich noví přátelé, Lukáš a Jiří, se pokoušeli o to samé. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
"Jdu tam," řekla Eliška, dala Jirkovi pusu a šla otevřít. Za dveřmi stál Zak: "Slyšel jsem, že se něco stalo Jakubovi. Je…“ zajíkl se, "je Kamila v pořádku?"
Eliška přivřela dveře a Zak slyšel, jak šeptá: "Je to Zak, ptá se, jestli jsi v pořádku." A uvzlykanou odpověď: "Může dál."
Dveře před Zakem se naplno otevřely: "Můžeš dovnitř." Řekla Eliška, naplno otevřela dveře a vrátila se k Jiřímu.
Zak s polknutím vstoupil do místnosti. Uprostřed objímajících se párů spočívala ubrečená Kamila. Přisedl k ní. "Neboj se, Kuba bude v pořádku."
Kamila se velmi hlasitě rozbrečela a z ničeho nic Zaka objala. Ten se pokusil vstát, ale její váha ho držela na místě. Rezignovaně vztáhl ruku a položil ji na Kamilino rameno. Ta se k němu ještě více přitulila.
V následujících dnech spolu Zak a Kamila trávili hodně času. Zak se snažil vypadat, že ho Kamila zajímá a Kamile, omámené jeho tajuplným upířím odérem, bylo jedno, že se mu to moc nedařilo. Jiří, Lukáš, Eliška a Diana byli většinou s nimi. Podnikali spolu výlety na pláž, po památkách. Všichni, kdo tuto skupinku viděli, se museli pousmát. Dívky se třemi chlapci, které se chovají, jako by kolem nich byl jenom jeden chlapec, ale ten o ně vůbec nestál a mnohem raději se věnoval lahvi, kterou měl zastrčenou v náprsní kapse. Takto trávili už tři dny. Nejhůře se Zak cítil vždy, když byli někde na jídle. Nebavilo ho neustále předstírat, že mu něco chutná, nebo že je zmrzlina studená na zuby. Nakonec se to ale docela naučil. Vždy však zůstal málomluvný.
Nejhorší však byla ta chuť… Kdykoli se k němu Kamila přitulila a odhalila svou nádhernou labutí šiji, zablesklo se Zakovi v očích. Hlad se stával nesnesitelným. A Radek na tom nebyl o moc lépe. Radek se Štefanem trávili většinu času na pokoji, nebo pod uklidňující vodou. V obou prostředí se však báli, jakmile se něco šustlo. Báli se, že přijdou fexti a za to, že se odvážili tolik porušit pravidla, z nich vymlátí černou duši.
Ale uplynuli tři dny a nikdo se neukázal. když uplynuly čtyři dny, rozhodli se k činu.
Jednou si, k velké radosti Diany a Elišky, vyšli všichni spolu. Bylo to navečer a rozhodli se vyjít si do baru na pláži na několik osvěžujících sklenek míchaných nápojů. Seděli u stolu a povídali si. Nebo lépe řečeno, dívky se bavily a Jirka s Lukášem se snažili odpovídat na jejich dotazy dříve, než někdo z nezvaných hostů. A chvíle, na kterou upíři čekali, nastala. Když byli dívky již trochu podnapilé, začali chlapci svou hru.
"A jednou, jsem měl přítelkyni," lhal Zak, "a víte, jak jsem k ní přišel? Vsadila se, že bude s tím, kdo splní zkoušku odvahy."
"A co to bylo?" zeptala se rozjařená Diana a položila vedle sedícímu Radkovi nenápadně ruku na stehno. Ten se podíval nejprve na Štefana, a když uviděl pokývnutí hlavou, na Dianu se usmál, jak nejlépe dovedl.
"Museli jsme doplavat co nejdál do moře v noci! Znáte ten hrozný pocit, když nevidíte, ani netušíte, co je pod vámi." Zak do sebe kopnul dalšího panáka.
"Tak moment, moment, moment!" chechtala se Kamila. "Tak já navrhuji, že odteď s náma může pít jenom ten, kdo doplave dál, než za bójky. A to teď hned."
"Výborný nápad," přidala se Eliška a políbila Jiřího na tvář.
"To nic není, že?" okamžitě se Jirka chytil příležitosti a popíchl Lukáše.
"Já nevím," naoko hrál nerozhodného Štefan.
"Přece byste to nevzdali"" popíchla ho Eliška, "pak bychom se už nemohli takhle bavit!"
"Tak jdem?" zeptal se Radek Zaka.
"Vše, pro naše dámy," Zak nacvičeným gestem políbil Kamile ruku.
Všichni došli k moři a chlapci se začali odstrojovat. Dívky se pohyhňávali. Když byli všichni připravení a po pás ve vodě, řekla Diana rozjíveně: "A jenom ten, kdo doplave za bójky s námi může trávit čas."
Chlapci skočili do vody. Nijak se nehnali. Toto nebyl závod, ale souboj nervů. Okolní voda byla černá a připomínala spíše naftu, než vodu. Jirka s Lukášem se báli dát nohy na dno a ani nedutali, když se břeh vzdaloval. Najednou zjistili, že již nevidí dívky na břehu. Byli u bójek.
"Jsme tady!" zakřičel Lukáš. V tom mu něco skočilo na krk a zatlačilo ho to pod vodu. Nic neviděl. Radek se zakousnul a vychutnával si krev, proudící jeho ústy. Štefan, který se dobrovolně vzdal hostiny, protože si své již užil, začal křičet. Když byli chlapci s prací hotovi, poškrábali se navzájem a rychle s křikem plavali ke břehu. Snažili se předstírat strach a vyděšení. Dívky k nim přiběhly do vody. "Co se děje, kde jsou kluci?" křičela Diana.
"Něco tam bylo! Zavolejte pomoc!" křičel Štefan. Kamila okamžitě běžela pro pomoc.
Eliška se sklonila k třesoucímu se Radkovi: "Kde jsou!" Radek jen zakroutil hlavou a začal předstírat pláč. Slzy ronit nemusel, byl celý od slané vody. Dal hlavu na ruce, které opřel o nohy. Klepal rameny a nerušeně se smál.
***

Melisa plavala mořem. Vždy měla ráda tyhle výpravy mezi lidi. Mohla si kdykoli změnit ploutev v nohy a nenápadně, zcela nepozorována si hrát. Dnes se však rozhodla pro nerušený noční výlet. I s ploutví vyplula na břeh, lehla si na záda a nechala se hýčkat příbojem. Najednou zaslechla zvuky, jaké ještě nikdy neslyšela. Podívala se na obě strany a spatřila na břehu dvě postavy. Jedna visela druhé na zádech a druhá se jí pomalu poddávala. Nejprve si pomyslela, že se jedná o milence, ale pak si všimla, že jsou obě postavy chlapci. Pomalu se přiblížila. Jeden z nich sál tomu druhému krev! Neměla by proti upírovi šanci, tak jenom přihlížela. Přišli další. Když upíři nechali mrtvou oběť ve vodě, připlavala k ní. Byl to chlapec. Rozhodla se. Vezme ho za otcem. Může mu pomoct. Vzala bezvládné tělo a zaplula s ním pod hladinu.
***
Zak byl notně nervózní. S velkou nelibostí zjistil, že jeho příruční lahvička je prázdná. Seděl tedy na posteli zcela nehnutě a neslyšně. Kamila seděla u něj a opírala se o jěho rameno. Zak zapřemýšlel a objal ji rukou. Začal se rozhlížet po pokoji. Někde to tu je.
"Nemůžu uvěřit, že jsou kluci pryč," vzlykala Kamila. "Jak že se to stalo?"
"Najednou na nás něco zaútočilo. Mohl to být žralok, nebo i něco většího, nevím, policii, jsem řekl vše, co jsem věděl."
Kamila se převalila na záda a odhalila Zakovi pohled na svůj vyvinutý hrudník. "Holky vypovídají teď. Je mi jich líto. Nejdřív Kuba," opět zavzlykání, "a teď kluci."
"Hm…“ bylo jí za odpověď. Zak se plně soustředil na hledání igelitky. Připadalo mu, že by ji měl pohladit a jeho ruka spočinula na jejím břiše. Konečně igelitku uviděl. Byla položená na skříni.
Kamila zcela podlehla Zakovu kouzlu. Zatímco se nedíval, rozepnula si blůzku, takže když se jeho oči opět střetly s jejími, uviděl její krásná pevná ňadra v bílém spodním prádle. Její paže ho jako chapadla přitahovala ke chřtánu obludy. Zavřel oči. Poslední, co mu proběhlo hlavou než se na ten chřtán přisál byla Radkova slova: "Možná bude potřeba podat oběť nejvyšší." Později, když Kamila spala na posteli zahalená jen lehkým prostěradlem, se vytratil a potichu, tak, jak to umí jen upíři, igelitky vyměnil.
"Na nic se neptejte," řekl tím nejútrpnějším hlasem, jakého byl schopen, když podával svou trofej Radkovi. Ten jenom přebral zásilku a soustrastně mu poklepal na rameno.
Zak si sedl na postel a nehybně se zahleděl do stropu.
"Nikdy nebude jako dřív," podíval se na něj soustrastně Štefan. "Soustrast." Poplácal Zaka po Hrudi.
"Už. Mě. Nikdy. Do Ničeho. Takovýho. Nenuťte." Vydechl a schoulil se na bok.
***

Z vody se vynořily čtyři bytosti. Jejich kůže byla bledá a voda je nenadnášela. Vyšly z vln jako roboti a zastavili se na hranici příboje. Tam se svorně vzali za ruce a společně udělali první krok na vyprahlý písek pláže. Tři chlapci ve skupině vypadali trochu nesví. Dívka na ně však vysílala hřejivé úsměvy, po kterých se jim vždy vrátilo odhodlání na jejich suché cestě. Pomalu kráčeli směrem do města, a i když byla jejich kůže již zcela suchá, zanechávali za sebou mokré stopy. Všichni mladíci měli na krku
totožné rány. V jejich očích bylo vidět odhodlání a nenávist.
***

Zak nervózně vyhlížel z okna. "Tak dneska," řekl si pro sebe a napil se nervózně z lahve na parapetu. Dnešní noc je onou nocí.
"Tak jo. Gabriela tu má být za pár minut. Je všechno připravené?" Šefan mluvil s kartáčkem v puse z koupelny.
Radek seděl na posteli s krabicí pasty na kolenou. Najednou venku zafoukalo a závěsy se pohnuly.
"Je tady," řekl Zak a se Štefanem se postavili po Radkově boku. Oči všech se upíraly k oknu. Bledá ruka odhrnula závěs a za ním se objevilo něco, co upíři rozhodně nečekali. Do pokoje vstoupili Jirka, Lukáš a
Jakub. Za nimi se v závěsu drželo drobounké stvoření. Kluci mu uvolnili cestu závěsem a před ně se postavila maličká dívka. Její tělo kryly jenom dvoudílné plavky a i chlapci byli taky jenom v plavkách. Maličká přišla k upírům, kteřízírali s netajeným údivem.
"Proč jste to udělali?" zeptala se dívenka. Její hlas zněl jako nevinnost sama. Nedostalo se jí však žádné odpovědi a tak musela svá slova opakovat.
"No," Radek se vzpamatoval jako první," jsme upíři. Ale… jak jsi to udělala ty a co jsi vůbec zač?"¨
"Řekněme, že existují tvorové moře, se kterými jste nepočítali," usmála se dívka. "V žilách jim koluje voda, jejich domovem je moře a mohou mezi sebe kohokoli kdykoli přijmout."
Štefan pokýval hlavou. Zak se na něj udiveně podíval. Ale jeho naděje, že Štefan něco pochopil, se rozplynuly, když spatřil sluchátka v jeho uších.
"Proč jste to udělali?" Nedala se odbít maličká. Chlapci za jejími zády začali ztrácet trpělivost. Stiskli pevně pěsti.
"Kurňa jsme upíři ne?" Vykřikl najednou Štefan. To nikdo nečekal. Lekli se ho i Zak s Radkem a to tak, že vstali. Ceněná krabice se tak octla na zemi, ale Radek ji opět rychle zachytil.
"Musíme pít. Musíme jíst. Myslíte, že jsme si to vybrali? Že jsme před x lety někomu jako malý kluci řekli, hele vysaj mně, a on to udělal? Nestěžujeme si. Ale nevybrali jsme si svůj osud. Nikdy jsme nechtěli být cílem davu, církve, lovců záhad a lovců upírů, natož pubertálních nymfomanek."
Ze Zakova hrdla se vydralo zaskučení vyvolané bolestnou vzpomínkou.
"Nikdy," pokračoval Štefan, "jsme si nestěžovali. Ale nikdy jsme to nechtěli.
Malá holčička došla ke stojícímu Štefanovi. Ze své maličkosti se podívala do jeho vysoko položených očí.
"Tak dobře," řekla a chlapci za ní uvolnili bojový postoj, "odpustíme vám."
Zak s Radkem si vydechli. Zak poplácal Štefana uznale po rameni. Radek se zadíval na mořské tvory v okně: "Jaký to je?"
Jirka se usmál." Dost dobrý. Hele, můžeme být pořád pod vodou, nikdy nám není zima, ale jiné pocity jsme neztratili a taky se nemusíme skrývat."
"Jo," přidal se Jakub, " život pod vodou se neliší od toho nad ní. Akorát, je pod vodou."
"Vlastně jsme vám docela vděční. Dokončil Jirka. "A teď když dovolíte, půjdeme za svými děvčaty."
Vykročili směrem od okna a hrnuli se ke dveřím. "Vejtahové." stihl nenápadně pošeptat Zak Radkovi," nemusíme se skrývat a neztratili jsme pocity…“ parodoval.
"Kam jdete?" ozvalo se od okna.
V nikom by se krve nedořezal. Všichni se naráz otočili na Gabrielu, stojící v balkonových dveřích. Ukazovala na Radka, v jehož rukou spočívala krabice. Ten neohroženě vystoupil z chumlu a podal jí ji. Fexta si ji nevěřícně prohlížela. Vše vypadalo v pořádku. To na upíry nesedělo. A Gabriele se to ani nezamlouvalo. Doufala, že bude moci opět ukojit svou touhu a s upíry si pohrát.
"Jedna tuba chybí," bylo to to jediné, co jí napadlo.
"Ale, jsou přepočítané," bránil se Radek, "chybí jenom tři, které nám bylo dovoleno ponechat si pro vlastní potřebu."
Gabriela se pomalu otočila. Bleskurychle se octla před Radkem a stiskla mu krk. " Myslím, že já tady určuju, čeho je dost a čeho málo. A mám pocit, že vašeho utrpení dost nebylo. Že ano, Zaku.?" Milý úsměv.
"Tak dost," ozvalo se od dveří. Jirka přiskočil k fextě a pokusil se ji strhnout na zem, byla však příliš rychlá. Naštěstí ji zachytily paže Jakuba a Lukáše. Upíři pochopili. Radek a Štefan se na ni vrhli a povalili ji na zem. Tolik jich Gabriela nečekala. Na zemi sebou mrskala, svíjela se a snažila se bránit, ale nebylo jí to nic platné.
Zak se vzdálil. Když se vrátil, něco úzkostlivě střežil před zraky ostatních pod kabátem.
"Považoval jsem Štefana za blázna, když to s sebou bral. Buď byste nás za to potrestali, nebo by to nebylo potřeba. Ale teď jsem za to vděčný."
Vytáhl malou pistoli a namířil s ní na fextu. Ta jenom zakřičela, když jí skleněná kulka prolétla hrudí. Poslední co viděla, byla Zakova zlomyslně se usmívající se tvář. Pak zmizela. Zůstaly po ní jenom šaty a šperky.
První se zasmál Jirka. Smích se pak lavinovitě šířil po všech mořských stvořeních.
"Co uděláme s tou pastou?" zeptal se Zak věcně.
"Necháme si jí. Nepřijdou na to, že jsme to udělali my, protože Gabrielu už nenajdou. Klidně to mohla udělat ona. My jsme jenom podřadný upíři," řekl Radek a položil krabici zpátky na postel.
***

Dívky seděli v náruči svých ztracených přátel. Vedle nich se usmívali, jejich kamarádi. Kamila byla oblečená v černých šatech, zatímco Diana a Eliška bylY zdobeny novými šperky.
"Jestli jste nám chtěli něco potají koupit," smála se Diana, "nemuseli jste kvůli tomu děsit celé okolí."
"Jo, blbej nápad," políbil jí Jirka.
Když pak šli Zak, Radek a Štefan domů, řekl Radek: "Vlastně to bylo docela zajímavé. Za tu pastu to stálo."
Zak po něm šlehnul nenávistným pohledem, "mě povídej."
"No tak," Štefan byl opět ve svém kouřovém živlu, "no tak."
A po dlouhé době, se všichni tři sami, bez důvodu, od srdcí, které dávno neměli, zasmáli.

15.02.2012 10:20 |
Autor: Parasaurolofus
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se