Následující "článek" je mou upravenou maturitní prací ze společenských věd. Naleznete v něm mnoho informací o náboženské scéně ČR, sektách nebo psychologický pohled na mladé lidi v náboženství.
Prohlašuji, že práce je podána z objektivních zdrojů z pohledu nezaujatého pozorovatele. Uvědomuji si, že některé informace mohou být stoupenci určitých náboženství vnímány negativně. Rozhodně není cílem této práce jakýmkoli způsobem útočit na jakoukoli víru. Jejím cílem je podat objektivní informace, nikoli je hodnotit. Upřímně se omlouvám každému, kdo by si myslel, že je jakákoli část práce útokem na jeho vyznání.
Definice pojmů
Existuje mnoho pohledů na náboženství a snad ještě více možností, jak náboženství a pojmy s ním spjaté klasifikovat, rozdělovat a definovat. Pro určité části této práce je důležité, aby byly používané pojmy chápány správně, tzn. stejně autorem i čtenářem. Proto považuji za povinnost, uvést zde definice základních pojmů, ze kterých práce vychází.
Nejvíce používaným pojmem je tu „náboženství“ samotné. A již zde narážíme na problém mnoha definic založených na různých základech. Dříve se používaly definice spojené s pojmy „nauka“, „názor“, „představa“. V dnešní době je nejuznávanější definice, kterou vyslovil Émile Durkheim:
„Náboženství je jednotný systém víry a praktik, vztahující se k posvátným věcem, který sjednocuje všechny své přívržence v jednom morálním společenství, zvaném církev.“
Tato definice je však úplně platná pouze pro křesťanství, jelikož používá pojem „církev“. Proto se budeme řídit jak definicí Durkheimovou, tak kulturně - antropologickou definicí Clifforda Geertze, který tvrdí, že:
„Náboženství je systém symbolů, které v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že formují pojmy obecného řádu bytí a obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické.“
Dalším základním pojmem je „víra“. Existují dohady o tom, zda lze víru vůbec definovat. Víra je součástí lidské osoby, nelze v nic nevěřit. Věříme například v existenci osob, věcí, můžeme věřit, neboli důvěřovat, určitému člověku. Stejně tak se výraz víra používá pro označení náboženství nebo víry v boha. Zde však narážíme na komplikace s rozlišením „náboženství“ a „víry“. V této práci budu tedy používat výraz „víra“ ve smyslu souhlasu s existencí čehokoli nadpřirozeného, bez ohledu na to, zda je to, v co jedinec věří, v souladu s představami nějakého náboženství, nebo filosofie. Dá se proto říct, že i člověk bez religiozity může věřit.
Posledním termínem, který by bylo vhodné vysvětlit, je samotný pojem „náboženská hnutí“. V moderní době se tento termín nejčastěji používá pro tzv. Nová náboženská hnutí, neboli náboženské skupiny, které vznikly ve 20. století (podle některých zdrojů od 50. let 19. století). Jiné definice, vycházejí z tzv. „church – sect“ definice, která dělí náboženské skupiny podle jejich vlivu na veřejnost. Podle ní jsou náboženská hnutí skupiny, stojící mezi církví a sektou. Církev má na společnost přirozeně velký, až státotvorný vliv. Sekta je naopak uzavřenou skupinou, která své členy ze společnosti rekrutuje, ale jakmile se jedinec v takové sektě ocitne, je nenápadným psychologickým tlakem od společnosti izolován. Náboženská hnutí jsou na pomezí těchto dvou extrémů. Jedná se tedy o skupiny, jejichž členové jsou ze společnosti rekrutováni, ale nejsou od ní po vstupu do hnutí absolutně odizolováni. Jsou jistou formou kontrolováni a jejich život je ve velké míře ovlivněn zvyky a myšlenkami toho kterého náboženství, musí dodržovat určitá pravidla i v běžném životě. Mohou ho ale vést mimo skupinu, se kterou jsou pouze v častém kontaktu. Pro členství tedy není potřeba komunitní život, ale dodržování pravidel.
Je nutné si uvědomit, že mnoho skupin je vnímáno jako sekta ačkoli se oficiálně prezentuje jako hnutí, nebo naopak. Z tohoto důvodu existuje takové množství definic tohoto pojmu. Zároveň je nutné přijmout fakt, že všechna současná náboženství začínala jako „sekty“. Jedna z teorií, které byly vytvořeny dříve, před vznikem „nových náboženských hnutí“, tvrdí, že náboženským hnutím je jakákoli náboženská skupina, která není oficiálně uznávaná jako církev. Tato definice byla vytvořená na konci 19. století v době, kdy Nová náboženská hnutí teprve vznikala a sekty byly většinou esoterní.
Ze všech výše uvedených definic vyplývá způsob, jakým budu s tímto pojmem zacházet v této práci. Budou zde uvedena hnutí, která se jako hnutí prezentují (Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny), ačkoli někdy bývají považovány za sekty (hlavně v našem prostředí, kde jsou minoritní). Objeví se tu i církve, které jsou oficiálně uznávané, ale nejsou natolik uznávané, aby měli velký vliv na společnost (Svědkové Jehovovi). Nakonec se tu objeví i církve, které mají v jiných částech světa velký vliv, ale v našem prostředí mají pouze malý počet věřících (Církev Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů) a dokonce i skupiny, které nemají přesná pravidla víry, jsou považovány spíše za filosofie, i když toto jejich pojetí také často není přesné (Satanismus).
Křesťanství
Křesťanství je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, i když se poměr počtu věřících křesťanů a muslimů rapidně mění. Jedná se o náboženství monoteistické, navazující na judaismus. Zatímco Židé stále čekají na svého mesiáše, pro křesťany je jím Ježíš z Nazaretu, kterého uznávají stejně jako Hospodina – Boha Otce a Ducha svatého. Základním křesťanským spisem je Bible, sestávající ze Starého a Nového zákona. Starý zákon je společný pro křesťanství i judaismus, Nový zákon popisuje život Ježíše. Právě z křesťanství pochází označení „církev“, a proto je často spojováno pouze s touto vírou.
Katolické a pravoslavné církve
Katolická církev je v České republice nejrozšířenější křesťanskou církví. Oficiálně se dělí na řeckokatolickou s 9 883 věřícími a římskokatolickou s 1 082 463 věřícími. Rozlišují se od sebe nejen správně, ale i rozdíly ve vedení bohoslužebných obřadů. V rámci obou těchto církví existuje mnoho řeholních společenstev (např. karmelitáni, františkáni, klarisky, aj.).
Od katolické církve se roku 1054 odděluje církev pravoslavná, která je tvořena autokefálními církvemi. U nás je zastoupena Pravoslavnou církví v českých zemích, která má 20 533 stoupenců. Celosvětově je pravoslavná víra rozšířená hlavně ve východní Evropě a Rusku.
Reformované církve
Tyto církve navazují na snahu o reformaci křesťanských církví, která se odehrávala v 16. století. Mezi nejvýznamnější reformované církve ve světě patří Anglikánská církev nebo Luterská církev (v ČR zastupovaná Luterskou církví a. v. v ČR). Nejvýznamnější českou reformovanou církví je z historického pohledu jistě husitská církev, v dnešní době registrovaná jako Československá církev husitská s 32 299 věřícími. Velký význam má i Českobratrská církev evangelická, navazující na Jednotu bratrskou, jejímž posledním biskupem byl J. A. Komenský. V současné době má 51 858 věřících. Navazuje na ni i Církev bratrská s 10 872 členy.
Další církve vznikaly na základě anglikánského protestantismu. V 17. hnutí se z něj vytvořilo hnutí baptistů , které se ve 20. století dostalo i na naše území a to v zastoupení Bratrské jednoty baptistů se 3 622 stoupenci a Evangelické církve metodistů. Z Anglie pochází také u nás známé Křesťanské sbory. Ty se snaží redukovat církevní instituci na minimum. Bohužel tak nešťastným způsobem, že v nich panuje až sektářská nálada.
Hnutí pojmenované podle letnic , letniční hnutí se z protestantismu vyčlenila během 20. století. Jako kontrast k důrazu, který ostatní církve kladou na rozum, přikládá váhu na citové prožívání víry a nadpřirozeno, což občas autory odborných publikací vede k jejich zařazení mezi sekty. Tato hnutí u nás byla potlačena během komunistické éry a až na jejím konci založili Apoštolskou církev, ke které se v současnosti hlásí kolem 4 500 lidí. V jiných letničních církvích je registrováno dalších přibližně 5 000 lidí.
Ekumenická hnutí se snaží zmírnit tříštění křesťanských tradic. V České republice působí Ekumenická rada církví, které spolu s biskupskou konferencí reprezentuje české křesťanství. Je v ní zastoupena většina křesťanských registrovaných církví a Federace židovských obcí v ČR.
Adventisté sedmého dne jsou první z církví, kterým se budu věnovat podrobněji, jelikož se v poslední době značně rozrůstá a stoupenci jsou často „rekrutováni“ mezi mladými lidmi. Často je toto hnutí spojováno se sektářstvím, kvůli roli, kterou jeho členové přisuzují své zakladatelce, Ellen Whitové, která do hnutí přinesla zdravou životosprávu a organizační pravidla.
Velmi známá a striktně dodržovaná jsou i pravidla věroučná. Ta se týkají hlavně posvěcení soboty, coby dne oslavy Božího díla, jídelních předpisů, neustálého boje mezi Ježíšem a Satanem aj. Adventistické hnutí se zformovalo na území USA v 19. století, kdy byl velmi očekáván druhý příchod Krista.
Život stoupenců tohoto hnutí je striktně řízen biblickými pravidly a je silně humanitární. Adventisté se často angažují ve veřejném životě, právě v humanitární práci a v boji za náboženskou svobodu. V současnosti má toto hnutí v ČR 7 394 stoupenců.
Náboženská společnost Svědkové Jehovovi se začala vytvářet v první polovině 19. století v USA. Jednalo se o jednu z v té době početných skupin, která se na základě čísel z Bible snažila předpovědět příchod Krista na Zemi. Jednu z těchto skupin vedl Charles Taze Russel. Tato společnost se rychle rozrůstala díky vydávání časopisu Siónská strážná věž, kolem kterého se vytvořila skupina Mezinárodní badatelé Bible. V nich mají kořeny dnešní Svědkové Jehovovi.
Také tato skupina bývá často nazývána sektou, díky mnoha věroučným zvláštnostem, které jejich víra obnáší a díky fanatičnosti s jakou jsou její stoupenci oddáni svým „vedoucím sborům“. Mezi ony zvláštnosti patří velmi známá skutečnost odmítání transfuzí a velká horlivost v získávání nových členů. Tato skupina plně splňuje podmínky označení za sektu i tím, že nejzávažnější jsou pro její členy publikace vydávané jejími vůdci. Jakékoli odloučení od zásad je trestáno vyloučením z církve a to se vzhledem k izolovanosti člena rovná jeho psychické likvidaci. Na druhou stranu se takto dá pochopit obětování vlastního života, nebo života vlastních dětí.
V České republice se k této víře hlásí 23 000 osob.
Judaismus
Monoteistické židovské náboženství se vytvořilo ve 2. tisíciletí př. n. l. Základní náboženskou zkušeností bylo vyvedení židovského národa z Egypta Bohem a přijetí božího zákona. Židovské tradice jsou velmi spjaté s tórou, a Biblí na niž navazují další knihy – Talmud a Gemaru. Správný Žid by měl tyto knihy a jejich význam studovat a řídit se jimi. Židé ctí své tradice, které mohou místy působit až esoterně a proto se často setkávají s otevřenou nenávistí, včetně pogromů. Tyto skutečnosti vyvrcholily v období 2. světové války v podobě holocaustu, který se stal velkému množství evropských Židů osudným. Na sklonku 19. století žilo v Čechách a na Moravě 140 000 Židů. V současnosti sdružuje židovské obce v České republice Federace židovských obcí. V roce 2001 evidovala 1 515 věřících.
Islám
Jedná se o nejmladší monoteistické náboženství. Za zakladatele islámu je považován Muhammad, který formuloval pravidla této víry na základě zjevení, ze kterých vznikla náboženská kniha islámu – Korán. Tradice islámu vycházejí z křesťanství a judaismu. Charakteristická je pro toto náboženství víra v jednoho boha – Alláha a v Muhammada, jako jeho proroka.
Muslimské organizace u nás zastupuje Ústředí muslimských náboženských obcí. Počet všech muslimů na našem území se odhaduje na 15 – 20 000, praktikujících pouze 3 700. Pouze zlomek z těchto věřících jsou lidé české národnosti. Zajímavé je, že k islámu konvertují hlavně mladé ženy, které přijmou víru zahraničního partnera.
Bahá´í - Tato víra, zařazovaná mezi nová náboženská hnutí, vychází z islámské tradice. I když v současnosti nabývá na popularitě, je muslimskými autoritami označována za herezi . Víra bahá´í byla založena roku 1863 Bahá'u'lláhem, který byl podle ní jedním z božských proroků.
Jejím základním principem je víra v existenci jedné božské Příčiny beze jména. Jména jako Alláh a Hospodin jsou pouze pomocnými nástroji. Tato Příčina posílá na svět proroky, kteří lidem zvěstují pravidla jejich života. Těmito proroky byli Adam, Ježíš, Muhammad, ale třeba i Krišna a Buddha. Takto se Bahá´í snaží dosáhnout světového míru a vymítit všechny náboženské konflikty, jelikož nejsou potřeba. Všichni jsou řízeni jednou Příčinou. Věřící se řídí deseti principy, které obsahují třeba princip rovnosti mužů a žen nebo právě světový mír.
V České republice je v současné době několik desítek bahá´istů. Spojuje je Regionální duchovní rada. Zajímavostí je Mezinárodní Townshendova škola v Hluboké, která vede výuku v duchu tohoto náboženství.
Indická náboženství
Indická náboženství, často zahrnovaná pod pojem Východní víry, kterým jsou často označována, se na naše území dostala teprve nedávno. Zato získávají stále vyšší oblibu, hlavně mezi mladými lidmi. Vzhledem k tomu, že se v našem prostředí často jedná o malé skupiny a životní styl jejich vyznavačů se rapidně liší od evropského životního stylu, jsou často označována za náboženství se sklony k vytváření sekt.
Hinduismus
Tento termín ve skutečnosti označuje celou indickou civilizaci, jejíž součástí je několik náboženských systémů. Ty se zformovaly přibližně dva tisíce let př. n. l. po příchodu Arijců na území dnešní Indie. Hindská náboženství vycházejí z jejich literárních památek: véd, upanišad a jejich komentářů. Nejznámějším spisy jsou Mahábhárata (4. st. př. n. l.) a Bhagavadgíta. Indické náboženské systémy znají stovky bohů, z nichž nejznámějšími jsou Brahma, Višnu a Šiva. Uctívají se také jejich vtělení – avataři , z nichž nejznámějším je Višnův avatar Krišna. Právě víra v posmrtné převtělování – reinkarnaci je dalším společným znakem těchto systémů.
Stejně jako v mateřské zemi hinduismu, ani na západě vyznavači těchto systémů nevytváří pevné organizace, proto se nedá jejich počet v české republice přesněji stanovit. Odhaduje se na několik tisíc. Svou činnost vykonávají spíše formou přednášek a kurzů. Existuje však několik směrů, které byly upraveny významnými guru pro potřeby západního člověka a mají vysoký počet členů.
Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny - Tato společnost, známá spíše jako „Hnutí Hare Krišna“, byla založena Jeho Svatostí Bhaktivédántou Svámím Prabhupádou roku 1966. Vychází z bengálského náboženského učení, kde je jako nejdůležitější bůh vnímán právě Krišna. Své následovníky nalezl Prábhupáda v USA především mezi příznivci hnutí hippies, včetně bývalého člena skupiny Beatles, George Harrisona. I přes původní problémy a roztržky v organizaci, pramenící ze sexuální zdrženlivosti, kterou guru kázal, se mu podařilo získat dostatek stoupenců k založení této společnosti. V době jeho smrti měla již několik funkčních klášterů a škol.
Právě pro toto hnutí jsou příznačná častá obvinění ze sektářství. Život jeho členů je totiž velmi asketický a uzavřený. Spánek stoupenců v chrámech a na farmách netrvá déle než šest hodin a je následován tvrdou prací a neustálým uctíváním Krišny odříkáváním posvátné mantry. Všechny tato činnosti a zákazy mají vést k očištění duše věřícího a k vylepšení jeho karmy , aby se nakonec vymanil z koloběhu životů. Často však byl pozorovaný neblahý vliv tohoto životního stylu na zdraví věřících. Ve chvíli, kdy se věřící necítil dobře, byl nařčen z nedostatku víry. Dalším sektářským rysem Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny je skutečnost, že uctívání božstva se uskutečňuje skrz uctívání osoby guru.
K hinduistickému náboženství se přiklání i některé formy tělesných cvičení, jógy . Existují totiž i cvičitelé, kteří ji považují za prostředek k posílení ducha a zasvěcení cvičence do hinduistické víry. Mezi nejznámější typy jógy sloužící k propagaci hinduistické víry patří Sahaja jóga, využívající práci s čakrami , založená Šrí Matadží roku 1970. Dále se k nim řadí skupiny praktikující transcendentní meditaci , která má i na našem území stále více příznivců.
Buddhisnmus
Buddhismus je rozšířen po celé jihovýchodní Asii, ale jeho kořeny leží v Indii. Založil ho mezi lety 563 – 483 př. n. l. Gotama, nazvaný později Buddha . S hinduismem sdílí víru v koloběh životů, avšak cestu z něj nespatřuje v askezi ani v uctívání božstev, nýbrž ve způsobu, jakým vedeme běžný život. Jelikož neuznává žádné bohy, jedná se o filosofii, nikoli náboženství. Velmi zdůrazňuje pomíjivost všeho, včetně života. Proto je podle buddhismu nejdůležitější odstranit ze svého života chtíč, který by nás k těmto pomíjivým věcem poutal.
Je logické, že si tato víra, která má člověka vést ke klidu a vyrovnanosti nachází stále více stoupencům v hektickém západním světě. S více než 350 miliony stoupenců je čtvrtým největším světovým náboženstvím. V České republice je v současnosti kolem 7 tisíc lidí hlásících se k této víře.
Ostatní víry
Satanismus je těžké zařadit do jakékoli kategorie. Nejedná se totiž o náboženství jako takové, protože existuje mnoho skupin, které se za satanisty označují, ale jejich víra je diametrálně odlišná, často ani žádnou víru nevyznávají a vzájemně se tyto skupiny za satanisty neuznávají. Všem je společný protest proti křesťanské (většinové) morálce a hodnotovému systému, který považují za pokrytecký. Přesto se však dají dělit na základní skupiny.
První z nich jsou vyznavači náboženského satanismu, který vychází z křesťanské víry. Věří, že Satan existuje jako duchovní bytost protikladná Bohu, kterou uctívají, a ona jim odpovídá, žehná a vede je životem. Druhou skupinou jsou lidé, kteří v Satana coby duchovní bytost nevěří, ale využívají ho jako symbol odporu a protestu. Tato větev se označuje jako víra „ve vlastní Já“ a spadá do ní i „oficiální“ Církev Satanova založená Szándorem La Veyem, autorem Černé bible. Poslední skupinou jsou především mladí lidé, kteří se chtějí odlišovat. Satana opět využívají pouze jako symbol a o nějaké víře ani neuvažují. Z těchto skupin se vyvinuly dnes oblíbené styly jako gothik a emo, jejichž vyznavači se s původním satanismem už většinou vůbec nespojují. Cílem původních skupin tohoto typu bylo šokovat.
Nelze popřít existenci sekt založených na víře v Satana ani páchání násilných činů členy satanistických skupin. Je však důležité si uvědomit, že špatnou pověst této víře a filosofii udělala média zveličením těchto skutků. Většina členů jakékoli skupiny se chce pouze lišit a šokovat, nikoli cíleně škodit.
Ačkoli se to může zdát nepochopitelné, mnoho dnešních mladých lidí se vrací k tradičním keltským a slovanským vírám a k vírám starověkého světa. Uctívání starých božstev tkví v touze se odlišovat, která je mladým lidem přirozená a občas také v touze po okázalých rituálech často spojených s tělesnými požitky, které tyto víry nabízejí. Nejoblíbenějšími starými božstvy jsou řecká, následují římská a egyptská. Existuje i malé množství lidí, kteří praktikují staré keltské a slovanské rituály.
Mnohem častěji než víra ve staré bohy však objevují hnutí, která nabízejí staré víry upravené pro potřeby moderního člověka. Jsou souhrnně nazývána neopaganismem. Mezi nejznámější hnutí, řadící se k „neopohanským“ patří Wicca, založená na anglosaské čarodějnické tradici, dále skupiny praktikující druidismus, šamanismus atp. Existují však i společenstva starověkých bohů, z nichž největším je Společenstvo Isis a zajímavé „míchanice“ tradic s moderním světem, jako je ekopaganismus.
Většina z těchto skupin se v České republice neobjevuje, a pokud ano, jedná se pouze o jednotlivce či malé skupinky. Nejčastěji se s nimi může člověk setkat prostřednictvím různých seminářů.
Obecné poznatky vývojové psychologie s ohledem na zaměření práce
Jedním z nejdůležitějších témat vývojové psychologie je otázka, v jakém poměru je psychologický vývoj jedince určován vlohami , vnějšími vlivy a prostředím. Psychiku jedince tedy utváří dědičnost, která má největší vliv právě v mládí a ve stáří a vytváří mnoho biologických faktorů, které ovlivňují další vývoj jedince, dělají ho individuálním. Dále již zmíněné prostředí a nakonec „já“ jedince, který sám sebe mění, ovlivňuje, někam směřuje. Tento prvek je také nejvýraznější v mládí a proto je zřejmé, že v problematice psychologie mladých stoupenců náboženství hraje velkou roli. Všechny tyto prvky se vzájemně ovlivňují a společně tak v průběhu života formují osobnost člověka.
Psychologický vývoj je nerovnoměrný. Je důležité si uvědomit, že v etapách, kterými se zabývá tato práce, je vývoj obecně rychlejší, než ve zbytku života a proto se názory jedince na danou problematiku často mění i v průběhu zkoumaného období.
Dalším důležitým faktem je tzv. zákon posloupnosti. Jakýkoli vývoj má určitý postup, což samozřejmě platí i o vývoji vztahu jedince k náboženské víře. Ta se postupně vytváří celý život, a proto je nutné brát v úvahu konkrétní období psychologického vývoje, ve kterém se daný jedinec nachází.
V následujících kapitolách se pokusím vysvětlit, jaké podněty, povahové rysy, prostředí a výchova mohou vést jedince k příklonu k víře, nebo odklonu od ní.
Práce a dotazník s ní spojený se zaměřují na lidi ve věku od 10 – 30 let, tedy obdobím od školního věku do konce období střední dospělosti. Vzhledem k nejčastějšímu a průměrnému věku respondentů se nejvíce zaměříme na období trvající od pozdního školního věku po ukončení adolescence.
Období před školním věkem
Ačkoli toto období není zahrnuto do dotazníku, je nezbytné ho zmínit, protože tvoří ve vývoji člověka jako takového i ve vývoji vztahu člověka k víře důležitou roli. Právě v tomto období jsou totiž jedinci vštěpovány principy fungování okolního světa a to včetně principů společenských a náboženských.
Pokud dítě vyrůstá ve věřící rodině, začíná ho víra rodičů ovlivňovat již v batolecím věku . Dítě v tomto věku zaujmou nápadné a nezvyklé věci v okolí. Dítě je snadno ohromeno náboženskými zvyky rodičů, které jsou často doprovázené například rozsvěcením světel nebo zpěvy, což jsou podněty, které dítě stimulují. Navíc dítě provádí nelogické úsudky, jakými je například artificialismus . V přechodném období mezi batolecím a předškolním věkem, kdy je již dítě schopné takové závěry chápat, dítěti tudíž vyhovují vysvětlení, ve kterých vše řídí nějaká vyšší síla. Důležité jsou pro batole hry. Pro vývoj víry jsou nejdůležitější hry fikční, během kterých dítě napodobuje rodiče. U dětí z věřících rodin zde samozřejmě nalezneme i napodobování náboženských zvyků.
V předškolním věku (do 6 let věku) je psychika dítěte ovládána fantazií, není korigovaná rozumem. Paměť je mechanická, úmyslná. Myšlení se rychle rozvíjí činností, je názorné. Pro dítě je tudíž těžké přemýšlet o více aspektech zároveň. Ze všech těchto důvodů mají velký vliv na myšlení pohádky. Dítě nerozezná, co je skutečné a co nikoli. Je samozřejmé, že je-li rodina věřící, dítě vnímá všechny náboženské příběhy jako naprosto přirozené, reálné a nehledá na nich žádné nedostatky. Největší vliv má na vývoj dítěte v tomto věku rodina. Dítě ji formou hry, často s vrstevníky, napodobuje, učí se sociálním rolím. Víra rodičů se do těchto her samozřejmě promítne např. nápodobou rituálů (např. motlitba před jídlem), nebo rozdílným chováním k ženám a mužům. Dítě si přisvojuje svou sociální roli jak v rodině, tak v případném náboženském společenství.
Stejně tak se může ve hrách a socializaci dítěte projevit i negativní přístup rodičů k věřícím a víře. Dítě se může učit odmítavému postoji k projevům víry. Nakonec se dítě začíná ptát, jak svět kolem něj funguje. Dítěti, které se začne ptát na „chyby“ ve věrouce jsou vysvětleny, zatímco dítěti z ateistických rodin je na nich potvrzena „špatnost“ víry.
Školní věk
V období školní docházky se dítě poprvé setká s větším množstvím vrstevníků stejně jako s jinou než rodinnou autoritou v podobě vyučujícího. Z počátku děti projevují naivní realismus, který později, právě vlivem střetu názorů vrstevníků přechází v realismus kritický. V tomto období přichází u dětí z věřících rodin první pochybnosti o víře, jelikož si často nemůže názory rodičů ověřit a „spolužáci si myslí něco jiného“.
Dítě si v prvních třídách nezáměrně vybírá kamaráda. Ten musí mít podobné názory, nebo se tvoří dvojice z dominantního a submisivního člena. Později se tvoří „party“, které mají svého „šéfa“. Ten je často vzorem pro ostatní členy skupiny. V našem, ateistickém, prostředí jsou bohužel věřící děti často vnímány jako méněcenné, protože věří něčemu, o čem se ostatní děti přesvědčily, že je nepravdivé. Typickým příkladem je posměch, kterému jsou vystavovány děti, které věří v Ježíška. Děti, které věřit nepřestanou, se po tomto období ve víře naopak většinou utvrdí, protože je posiluje dlouhodobá motivace a vůle a dítě se tak dokáže více soustředit na daný cíl, a udržet si vlastní názor. Může však vzniknout nebezpečné přesvědčení, že pouze jeho názor je správný, stejně jako pocit méněcennosti. Je proto důležité, aby rodina sehrála správně svou důležitou roli emoční podpory a regulace.
Dítě chápe rodinu, jako místo, kde má každý svou typickou práci a činnost. Stejně tak věřící dítě chápe sebe v systému víry.
Období dospívání
Dospívání je biologicky i psychologicky velmi důležitým obdobím. Jedinec pohlavně zraje, dochází ke značnému fyzickému růstu a nabytí reprodukční schopnosti, pokračuje ideálním reprodukčním věkem, začleňuje se do společnosti. Mezi obecné vlastnosti jedinců v tomto období patří impulzivní jednání, elace a velká emoční labilita. Dělí se na starší školní věk a adolescentní období.
V prepubertě a pubertě se projevují sekundární pohlavní znaky a dochází k definitivnímu vývoji reprodukčních orgánů. Psychika jedince se bouřlivě mění. Zhoršuje se pozornost, vnímání je nepřesné, povrchní, často tak dochází k ukvapeným závěrům. Paměť má sklony k mechanizaci. Puberta je také obdobím, kdy se vytváří základní rysy osobnosti, což vede, ve spojení s nedostatkem zkušeností pro vyvrácení jejich názorů, ke sporům s rodiči.
Nejdůležitější pro vztah k víře je v tomto období kritičnost, která vyúsťuje ve stálou opozici. Člověk je neustále proti všemu. Ve spojení se zhoršením motivace, které v mnoha případech vede například k záškoláctví a útěkům z domova, se tyto jevy často stávají důvodem ke ztrátě víry. Jedinec je proti rodičům, s jejich vírou nesouhlasí. Chce se od nich odtrhnout, odlišit a proto mnohdy jedná přímo v rozporu se zásadami, které mu byly do tohoto okamžiku vštěpovány. Naopak dospívající z ateistických rodin se, často pod vlivem věřících kamarádů nebo z vlastního zájmu, může začít o víru zajímat.
Navíc se v tomto období utvářejí mravní normy, smysl pro fair – play, poctivost, čestnost. Je bez pochyby, že religiozita jednice je v tomto ohledu klíčová. Většina náboženství má svůj mravní kodex a normy. Pokud se jedinec od víry odkloní, třeba pod vlivem kamarádů, je pravděpodobné, že nebude tyto normy dodržovat. Jak bylo zmíněno výše, je možné, že se bude těmto zásadám dokonce protivit. Ve věřících rodinách je proto důležité rozvíjet v dítěti tyto zásady i na jiném základě, než náboženském.
Velkou roli hrají v tomto období mimoškolní aktivity a zájmy dítěte. Velmi diskutovanou otázkou i pro věřící rodiny v poslední době je, zda dítěti povolit navštěvovat náboženské kroužky, nebo ne. Totéž platí i o výuce náboženství na školách. Nikoho nepřekvapí, že věřící rodiny většinou děti do takovýchto kroužků posílají. Posilují v nich pocit jednoty a sounáležitosti, který je pro dítě v tomto věku velmi důležitý. V tomto společenství se schází s dětmi se stejnými zájmy a přesvědčením. Navíc je jedním z cílů výuky a činností v takovýchto kroužcích vytvářet v dětech právě silné morální zásady, podpořené jejich „božským“ původem. Proto se poslední dobou objevuje v České republice trend posílat do takovýchto organizací starší děti z ateistických rodin. Ponechávají rozhodnutí o víře zcela na rozhodnutí dětí. Dochází tak k situaci, ve které se doma dítě může setkat s odporem proti věřícím a přitom je posíláno do náboženských kroužků.
Neopomenutelnou součástí puberty je navazování prvních nesmělých kontaktů s opačným pohlavím. Objevují se první „tajné“ schůzky a v dnešní době bohužel i pokusy v sexuální oblasti. Všemi těmito činy si mohou jedinci dokazovat svou osobní důležitost, vyvyšovat se před ostatními. Jedním z důvodů, proč mladí lidé vstupují do náboženských organizací, je touha být členem duchovně vyššího společenství se silnými zásadami. Pro věřícího člověka může mít vykonávání úlohy ve společenství věřících, nebo chválení za dodržování zásad stejnou hodnotu, jako pro nevěřícího chválení za známky ve škole. Druhé jmenované má velký vliv i na dítě z nevěřící rodiny. Je proto důležité s dětmi komunikovat a chválit je, případně ve správné míře kárat za jejich prohřešky nebo dodržování morálních norem a pravidel.
Mezi 15. a 25. rokem života, v pubertě se vytváří kompletní osobnost člověka. Paměť je plně logická a systematická, myšlení divergentní a schopné chápání abstraktních pojmů. Mladí již mají více zkušeností a to z nich spolu s bystrými úsudky a myslí bez předsudků dělá rovnocenné oponenty v diskusi s dospělými. I přes to, nebo možná právě proto, často dochází ke generačním konfliktům, ke kterým vede vzájemné nepochopení obou stran. Dospívající velmi potřebuje sociální kontakty. Je důležité jak zázemí kamarádů, tak rodiny. Rodiče by se neměli nadřazovat, to v adolescentu vyvolává zbytečný pocit méněcennosti, spolu s konflikty až bezradnosti. Tyto pocity mohou u ateisty vést k příklonu k víře, která mu dodá pocit sounáležitosti pochopení od ostatních věřících.
Pokud nastaly problémy s vírou, ať už její přejímání, nebo odmítání, již v období puberty, je důležité netlačit na dítě k návratu do původního stavu násilím. Nejlepší je mu rozumně vysvětlit argumenty. Rozhodně nesmí dojít k nadřazování názoru rodičů nad názor dítěte, jinak je téměř jisté, že dojde k jeho odloučení od rodinného názoru. Stejně jako rodina, jsou důležité i kontakty mezi vrstevníky. Pokud se dítě vyskytuje mezi vrstevníky s opačným názorem, než mají rodiče, a ještě je mu doma tento názor násilně nucen, pravděpodobně ho změní. Pokud jsou názory vrstevníků a rodiny shodné, nedochází k problémům.
Rodiče by také měli brát v potaz rozšiřování zájmů dítěte. Je velmi pravděpodobné, že se začne zajímat o jiné věci, než o které se zajímal to tohoto okamžiku. Nejedná se však o odklon od starých zájmů, pouze o rozšíření obzorů, které vede k výběru povolání. Chlapci mají většinou v tom, čemu se chtějí věnovat, jasno dříve. Dívky oproti tomu vykazují silnější empatii, jsou schopné se do ostatních více vcítit.
Pokud shrneme veškeré fakty o adolescenci uvedené výše, můžeme říci, že jejím hlavním úkolem je zajistit, aby jedinec nalezl své místo ve světě a vlastní identitu. Ta je formovaná faktory, které jsme si popsali na začátku kapitoly o vývojové psychologii. V adolescenci se uplatňuje hlavně jeho „já“, které je nyní již zformováno a určuje například libost a nelibost k dané činnosti, a vlivy prostředí. Právě jimi je jedinec formován nejvíce. Uplatňuje se hlavně princip pochvaly a touhy po ocenění daných činností. Již dříve byla zmiňována nutnost chválit jedince za dodržování mravních norem. To samé platí nyní.
Posledním obdobím, které nás zajímá je období rané dospělosti. Oproti předchozím obdobím, která jsou plná změn, je toto období již klidnější. Obvykle trvá od 20 – 30 let. Osobnost člověka je již plně vyvinutá a člověk se orientuje na hledání partnera a zakládání rodiny. Jedná se o reprodukční období lidského druhu, jedinec navazuje intimní vztahy. I v tomto případě může sehrát roli víra a náboženství. Jedním z nejčastějších důvodů konverze k náboženství je přijetí víry nového partnera.
Druhým důležitým faktorem tohoto období je nalezení a vykonávání povolání. I zde se může víra projevit, jelikož různé víry například zakazují některá povolání vykonávat.
© 2006-2007 Zásobování a.s.