Parasaurolofus

Mladí lidé a náboženská hnutí

Následující "článek" je mou upravenou maturitní prací ze společenských věd. Naleznete v něm mnoho informací o náboženské scéně ČR, sektách nebo psychologický pohled na mladé lidi v náboženství.

Obsah
Úvod
Náboženská hnutí
Definice pojmů
Náboženská scéna v České republice
Křesťanství
Katolické a pravoslavné církve Reformované církve
Ekumenická hnutí
Adventisté sedmého dne
Svědkové Jehovovi
Judaismus
Islám
Bahá´í
Indická náboženství
Hinduismus
Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny ("Hare Krišna")
Jóga
Buddhisnmus
Ostatní víry
Satanismus
Tradiční víry, starověké víry a neopaganismus
Vlastní psychologie mladých lidí
Obecné poznatky vývojové psychologie s ohledem na zaměření práce
Období před školním věkem
Školní věk
Období dospívání
Prepuberta a puberta
raná dospělost
Mladí lidé v náboženských hnutích
Oficiální statistiky
Sekty
Manipulace se členy sekty
Psychická závislost na sektě a její důsledky
Nebezpečí sekt
Řešení problémů se sektami
Příklady sekt
Svatyně lidu
Imanuelié
Óm Šinkoró
Nebeská brána
Aplikace psychologie sekt a statistik do běžné víry

Prohlašuji, že práce je podána z objektivních zdrojů z pohledu nezaujatého pozorovatele. Uvědomuji si, že některé informace mohou být stoupenci určitých náboženství vnímány negativně. Rozhodně není cílem této práce jakýmkoli způsobem útočit na jakoukoli víru. Jejím cílem je podat objektivní informace, nikoli je hodnotit. Upřímně se omlouvám každému, kdo by si myslel, že je jakákoli část práce útokem na jeho vyznání.

Úvod
     Víra je důležitou součástí lidského života již od počátku vývoje společnosti v období středního paleolitu, před 250 000 lety, ze kterého pocházejí první archeologické nálezy svědčící o víře v posmrtný život. Předpokládá se, že v této době se začala vyvíjet první animistická náboženství . Z nich se pravděpodobně kolem roku 10 000 př. n. l. vyvíjí první náboženství polyteistická a to na mnoha místech zároveň. Většina velkých říší starověku uznává více bohů. V polyteistických systémech se postupně utváří henoteismu , který vede k monoteismu. Nejvýraznější monoteistické náboženství, judaismus, pak vzniká vlivem monoteistického Atonismu v Egyptě, kolem roku 1350 př. n. l. Po celou dobu jeho existence navíc lidstvo provází nespočet různých filosofií, sekt a kultů, jako jsou Buddhismus, Taoismus, nebo starověké kulty jednotlivých bohů.
     Z velmi stručné historie náboženství a víry uvedené výše vidíme, že základní typy náboženství, k nimž patří i tzv. „světová náboženství “, se vyvinuly již ve vzdálené historii. Vryly se do lidské kultury tak hluboko, že jsme pod jejich vlivem, ať chceme, nebo ne. Přesto jsou tyto víry lidmi, kteří nejsou náboženského vyznání, vnímány většinou negativně.
     Existují však i víry, jejichž dějiny jsou velmi krátké. Patří mezi ně například víra Bahá´í, Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, nebo stále více se rozvíjející sekta Vesmírní lidé. Tyto organizace se označují jako Nová náboženská hnutí, získávají stále více stoupenců a jsou veřejností většinou vnímány dobře. Na druhou stranu se stále častěji objevují sekty vedené charismatickými vůdci, jejichž trvání je většinou krátké a fungování často zarážející.
     Do takovýchto skupin často vstupují mladí lidé, u některých těchto organizací tvoří i sto procent členů. Psychologie mladých, tj. dětí, adolescentů a lidí v rané fázi dospělosti, je specifická a velmi často jsou s tímto obdobím spojené problémy s hledáním identity, přátel, zájmů. Právě těchto faktů tato hnutí využívají pro nábor a udržení členů.
     Cílem této práce je představit základní fakta o náboženství, náboženské scéně v České republice a přístupu mladých lidí k víře. Ten zjišťuje pomocí kvantitativního dotazníku.
     Cílem této práce je představit obecné informace o víře člověka a náboženských skupinách v České republice. Následně se snaží pomocí faktů vývojové psychologie a veřejného průzkumu odpovědět na otázku, zda mají vlastnosti mladých lidí spojitost s počtem mladých přívrženců výše zmíněných skupin, zda mladí lidé v České republice chtějí věřit, vyznávat nějakou víru a pokud ano, zda se přikloní spíše k náboženstvím, která jsou v České republice tradiční, nebo raději k vírám, které bychom u nás označili spíše jako “exotické“. Všechna hnutí a víry, které jsou použity ve výzkumu, jsou zde stručně představeny. Dále se práce zabývá otázkou, zda existuje zřejmá spojitost mezi určitými vlastnostmi člověka nebo jeho okolí a jeho vírou.
     Práce se částečně zabývá i problematikou sekt a uzavřených náboženských skupin. Ačkoli se v dnešní době prosazuje co největší možnost volby a velké svobody, svým způsobem sekty představují nebezpečí. Proto je posledním cílem práce dát lidem rady, jak se zachovat v situaci, kdy se jejich blízký stane členem sekty, či na něj má sekta neblahý vliv.
Náboženská hnutí

Definice pojmů
     Existuje mnoho pohledů na náboženství a snad ještě více možností, jak náboženství a pojmy s ním spjaté klasifikovat, rozdělovat a definovat. Pro určité části této práce je důležité, aby byly používané pojmy chápány správně, tzn. stejně autorem i čtenářem. Proto považuji za povinnost, uvést zde definice základních pojmů, ze kterých práce vychází.
     Nejvíce používaným pojmem je tu „náboženství“ samotné. A již zde narážíme na problém mnoha definic založených na různých základech. Dříve se používaly definice spojené s pojmy „nauka“, „názor“, „představa“. V dnešní době je nejuznávanější definice, kterou vyslovil Émile Durkheim:
„Náboženství je jednotný systém víry a praktik, vztahující se k posvátným věcem, který sjednocuje všechny své přívržence v jednom morálním společenství, zvaném církev.“
     Tato definice je však úplně platná pouze pro křesťanství, jelikož používá pojem „církev“. Proto se budeme řídit jak definicí Durkheimovou, tak kulturně - antropologickou definicí Clifforda Geertze, který tvrdí, že:
„Náboženství je systém symbolů, které v lidech ustavují silné, pronikavé a dlouhotrvající nálady a motivace tím, že formují pojmy obecného řádu bytí a obdařují tyto pojmy takovým nádechem skutečnosti, že se tyto nálady a motivace zdají jedinečně realistické.“
     Dalším základním pojmem je „víra“. Existují dohady o tom, zda lze víru vůbec definovat. Víra je součástí lidské osoby, nelze v nic nevěřit. Věříme například v existenci osob, věcí, můžeme věřit, neboli důvěřovat, určitému člověku. Stejně tak se výraz víra používá pro označení náboženství nebo víry v boha. Zde však narážíme na komplikace s rozlišením „náboženství“ a „víry“. V této práci budu tedy používat výraz „víra“ ve smyslu souhlasu s existencí čehokoli nadpřirozeného, bez ohledu na to, zda je to, v co jedinec věří, v souladu s představami nějakého náboženství, nebo filosofie. Dá se proto říct, že i člověk bez religiozity může věřit.
     Posledním termínem, který by bylo vhodné vysvětlit, je samotný pojem „náboženská hnutí“. V moderní době se tento termín nejčastěji používá pro tzv. Nová náboženská hnutí, neboli náboženské skupiny, které vznikly ve 20. století (podle některých zdrojů od 50. let 19. století). Jiné definice, vycházejí z tzv. „church – sect“ definice, která dělí náboženské skupiny podle jejich vlivu na veřejnost. Podle ní jsou náboženská hnutí skupiny, stojící mezi církví a sektou. Církev má na společnost přirozeně velký, až státotvorný vliv. Sekta je naopak uzavřenou skupinou, která své členy ze společnosti rekrutuje, ale jakmile se jedinec v takové sektě ocitne, je nenápadným psychologickým tlakem od společnosti izolován. Náboženská hnutí jsou na pomezí těchto dvou extrémů. Jedná se tedy o skupiny, jejichž členové jsou ze společnosti rekrutováni, ale nejsou od ní po vstupu do hnutí absolutně odizolováni. Jsou jistou formou kontrolováni a jejich život je ve velké míře ovlivněn zvyky a myšlenkami toho kterého náboženství, musí dodržovat určitá pravidla i v běžném životě. Mohou ho ale vést mimo skupinu, se kterou jsou pouze v častém kontaktu. Pro členství tedy není potřeba komunitní život, ale dodržování pravidel.
     Je nutné si uvědomit, že mnoho skupin je vnímáno jako sekta ačkoli se oficiálně prezentuje jako hnutí, nebo naopak. Z tohoto důvodu existuje takové množství definic tohoto pojmu. Zároveň je nutné přijmout fakt, že všechna současná náboženství začínala jako „sekty“. Jedna z teorií, které byly vytvořeny dříve, před vznikem „nových náboženských hnutí“, tvrdí, že náboženským hnutím je jakákoli náboženská skupina, která není oficiálně uznávaná jako církev. Tato definice byla vytvořená na konci 19. století v době, kdy Nová náboženská hnutí teprve vznikala a sekty byly většinou esoterní.
     Ze všech výše uvedených definic vyplývá způsob, jakým budu s tímto pojmem zacházet v této práci. Budou zde uvedena hnutí, která se jako hnutí prezentují (Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny), ačkoli někdy bývají považovány za sekty (hlavně v našem prostředí, kde jsou minoritní). Objeví se tu i církve, které jsou oficiálně uznávané, ale nejsou natolik uznávané, aby měli velký vliv na společnost (Svědkové Jehovovi). Nakonec se tu objeví i církve, které mají v jiných částech světa velký vliv, ale v našem prostředí mají pouze malý počet věřících (Církev Ježíše Krista Svatých Posledních Dnů) a dokonce i skupiny, které nemají přesná pravidla víry, jsou považovány spíše za filosofie, i když toto jejich pojetí také často není přesné (Satanismus).

Náboženská scéna v České republice
     Momentálně je v České republice 31 státem uznávaných náboženských organizací. Najdeme mezi nimi jak běžné církve, které jsou na našem území tradiční, tak církve největších světových náboženství, skupiny z nich vyčleněné, ale i několik skupin, které jsou ve veřejném mínění považovány za hnutí, často dokonce za sekty, ačkoli to tak nemusí být.
     Nejčastěji se na naše území netradiční náboženství a hnutí dostanou prostřednictvím tzv. Hnutí nového věku . Navíc se objevují různé esoterní tradice a v tradičních církvích vznikají alternativní proudy. „Výstřelkem“ posledních dvaceti let jsou skupiny na pomezí náboženství, které se často od vyznávání jakékoli víry distancují, ale jejich utváření a fungování má nepopiratelné prvky sektářství nebo zasahuje do života příznivců takovým způsobem, že je lze považovat za hnutí. Sem patří například extrémní politické skupiny, pravicové i levicové, skinheads, nebo firmy praktikující multi-level-marketing .
     Zajímavý je i pohled dnešní české společnosti na náboženské skupiny. Stále zde existuje komunistickým režimem podpořený názor, že církev, která je uznávaná státem, je “kvalitní“. Kvalitu náboženské skupiny nelze hodnotit podle „pravdivosti víry“, která je čistě subjektivní, ale podle chování skupiny k jedinci, podle důvěryhodnosti. Navzdory tomu, že některé registrované skupiny mohou být nebezpečné, státní uznání zvyšuje veřejné mínění o této skupině. Lidé mají pocit, že stát garantuje její důvěryhodnost. V dnešní době, kdy je pro registraci náboženské společnosti nutno 300 podpisů a podpora 10 000 osob pro přiznání zvláštních práv, ještě nebezpečí registrace nedůvěryhodných společností nehrozí. Občas se však objeví názor, že by měl být tento počet snížen. To by mohlo vést k nebezpečné důvěře veřejnosti ve skupiny, které si tuto důvěru nezaslouží.
     V následujících kapitolách jsou stručně představena světová náboženství, jejich církve a hnutí z nich vycházející a to konkrétně skupiny, které byly použity v průzkumu veřejného mínění a skupiny na ně bezprostředně navazující. Průzkum se vztahuje na konkrétní cílovou skupinu – mladé lidi v České republice. Těmto vírám je věnována větší pozornost. Skupiny, které mají mnoho stoupenců, nebo jsou naopak velmi sektářské, ale nepředpokládá se jejich znalost u dané cílové skupiny, jsou pouze okrajově zmíněny.

Křesťanství
Křesťanství je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, i když se poměr počtu věřících křesťanů a muslimů rapidně mění. Jedná se o náboženství monoteistické, navazující na judaismus. Zatímco Židé stále čekají na svého mesiáše, pro křesťany je jím Ježíš z Nazaretu, kterého uznávají stejně jako Hospodina – Boha Otce a Ducha svatého. Základním křesťanským spisem je Bible, sestávající ze Starého a Nového zákona. Starý zákon je společný pro křesťanství i judaismus, Nový zákon popisuje život Ježíše. Právě z křesťanství pochází označení „církev“, a proto je často spojováno pouze s touto vírou.
Katolické a pravoslavné církve
     Katolická církev je v České republice nejrozšířenější křesťanskou církví. Oficiálně se dělí na řeckokatolickou s 9 883 věřícími a římskokatolickou s 1 082 463 věřícími. Rozlišují se od sebe nejen správně, ale i rozdíly ve vedení bohoslužebných obřadů. V rámci obou těchto církví existuje mnoho řeholních společenstev (např. karmelitáni, františkáni, klarisky, aj.).
     Od katolické církve se roku 1054 odděluje církev pravoslavná, která je tvořena autokefálními církvemi. U nás je zastoupena Pravoslavnou církví v českých zemích, která má 20 533 stoupenců. Celosvětově je pravoslavná víra rozšířená hlavně ve východní Evropě a Rusku.
Reformované církve
     Tyto církve navazují na snahu o reformaci křesťanských církví, která se odehrávala v 16. století. Mezi nejvýznamnější reformované církve ve světě patří Anglikánská církev nebo Luterská církev (v ČR zastupovaná Luterskou církví a. v. v ČR). Nejvýznamnější českou reformovanou církví je z historického pohledu jistě husitská církev, v dnešní době registrovaná jako Československá církev husitská s 32 299 věřícími. Velký význam má i Českobratrská církev evangelická, navazující na Jednotu bratrskou, jejímž posledním biskupem byl J. A. Komenský. V současné době má 51 858 věřících. Navazuje na ni i Církev bratrská s 10 872 členy.
     Další církve vznikaly na základě anglikánského protestantismu. V 17. hnutí se z něj vytvořilo hnutí baptistů , které se ve 20. století dostalo i na naše území a to v zastoupení Bratrské jednoty baptistů se 3 622 stoupenci a Evangelické církve metodistů. Z Anglie pochází také u nás známé Křesťanské sbory. Ty se snaží redukovat církevní instituci na minimum. Bohužel tak nešťastným způsobem, že v nich panuje až sektářská nálada.
     Hnutí pojmenované podle letnic , letniční hnutí se z protestantismu vyčlenila během 20. století. Jako kontrast k důrazu, který ostatní církve kladou na rozum, přikládá váhu na citové prožívání víry a nadpřirozeno, což občas autory odborných publikací vede k jejich zařazení mezi sekty. Tato hnutí u nás byla potlačena během komunistické éry a až na jejím konci založili Apoštolskou církev, ke které se v současnosti hlásí kolem 4 500 lidí. V jiných letničních církvích je registrováno dalších přibližně 5 000 lidí.
     Ekumenická hnutí se snaží zmírnit tříštění křesťanských tradic. V České republice působí Ekumenická rada církví, které spolu s biskupskou konferencí reprezentuje české křesťanství. Je v ní zastoupena většina křesťanských registrovaných církví a Federace židovských obcí v ČR.
     Adventisté sedmého dne jsou první z církví, kterým se budu věnovat podrobněji, jelikož se v poslední době značně rozrůstá a stoupenci jsou často „rekrutováni“ mezi mladými lidmi. Často je toto hnutí spojováno se sektářstvím, kvůli roli, kterou jeho členové přisuzují své zakladatelce, Ellen Whitové, která do hnutí přinesla zdravou životosprávu a organizační pravidla.
     Velmi známá a striktně dodržovaná jsou i pravidla věroučná. Ta se týkají hlavně posvěcení soboty, coby dne oslavy Božího díla, jídelních předpisů, neustálého boje mezi Ježíšem a Satanem aj. Adventistické hnutí se zformovalo na území USA v 19. století, kdy byl velmi očekáván druhý příchod Krista.
     Život stoupenců tohoto hnutí je striktně řízen biblickými pravidly a je silně humanitární. Adventisté se často angažují ve veřejném životě, právě v humanitární práci a v boji za náboženskou svobodu. V současnosti má toto hnutí v ČR 7 394 stoupenců.
     Náboženská společnost Svědkové Jehovovi se začala vytvářet v první polovině 19. století v USA. Jednalo se o jednu z v té době početných skupin, která se na základě čísel z Bible snažila předpovědět příchod Krista na Zemi. Jednu z těchto skupin vedl Charles Taze Russel. Tato společnost se rychle rozrůstala díky vydávání časopisu Siónská strážná věž, kolem kterého se vytvořila skupina Mezinárodní badatelé Bible. V nich mají kořeny dnešní Svědkové Jehovovi.
     Také tato skupina bývá často nazývána sektou, díky mnoha věroučným zvláštnostem, které jejich víra obnáší a díky fanatičnosti s jakou jsou její stoupenci oddáni svým „vedoucím sborům“. Mezi ony zvláštnosti patří velmi známá skutečnost odmítání transfuzí a velká horlivost v získávání nových členů. Tato skupina plně splňuje podmínky označení za sektu i tím, že nejzávažnější jsou pro její členy publikace vydávané jejími vůdci. Jakékoli odloučení od zásad je trestáno vyloučením z církve a to se vzhledem k izolovanosti člena rovná jeho psychické likvidaci. Na druhou stranu se takto dá pochopit obětování vlastního života, nebo života vlastních dětí.
     V České republice se k této víře hlásí 23 000 osob.

Judaismus
     Monoteistické židovské náboženství se vytvořilo ve 2. tisíciletí př. n. l. Základní náboženskou zkušeností bylo vyvedení židovského národa z Egypta Bohem a přijetí božího zákona. Židovské tradice jsou velmi spjaté s tórou, a Biblí na niž navazují další knihy – Talmud a Gemaru. Správný Žid by měl tyto knihy a jejich význam studovat a řídit se jimi. Židé ctí své tradice, které mohou místy působit až esoterně a proto se často setkávají s otevřenou nenávistí, včetně pogromů. Tyto skutečnosti vyvrcholily v období 2. světové války v podobě holocaustu, který se stal velkému množství evropských Židů osudným. Na sklonku 19. století žilo v Čechách a na Moravě 140 000 Židů. V současnosti sdružuje židovské obce v České republice Federace židovských obcí. V roce 2001 evidovala 1 515 věřících.

Islám
     Jedná se o nejmladší monoteistické náboženství. Za zakladatele islámu je považován Muhammad, který formuloval pravidla této víry na základě zjevení, ze kterých vznikla náboženská kniha islámu – Korán. Tradice islámu vycházejí z křesťanství a judaismu. Charakteristická je pro toto náboženství víra v jednoho boha – Alláha a v Muhammada, jako jeho proroka.
     Muslimské organizace u nás zastupuje Ústředí muslimských náboženských obcí. Počet všech muslimů na našem území se odhaduje na 15 – 20 000, praktikujících pouze 3 700. Pouze zlomek z těchto věřících jsou lidé české národnosti. Zajímavé je, že k islámu konvertují hlavně mladé ženy, které přijmou víru zahraničního partnera.
      Bahá´í - Tato víra, zařazovaná mezi nová náboženská hnutí, vychází z islámské tradice. I když v současnosti nabývá na popularitě, je muslimskými autoritami označována za herezi . Víra bahá´í byla založena roku 1863 Bahá'u'lláhem, který byl podle ní jedním z božských proroků.
     Jejím základním principem je víra v existenci jedné božské Příčiny beze jména. Jména jako Alláh a Hospodin jsou pouze pomocnými nástroji. Tato Příčina posílá na svět proroky, kteří lidem zvěstují pravidla jejich života. Těmito proroky byli Adam, Ježíš, Muhammad, ale třeba i Krišna a Buddha. Takto se Bahá´í snaží dosáhnout světového míru a vymítit všechny náboženské konflikty, jelikož nejsou potřeba. Všichni jsou řízeni jednou Příčinou. Věřící se řídí deseti principy, které obsahují třeba princip rovnosti mužů a žen nebo právě světový mír.
     V České republice je v současné době několik desítek bahá´istů. Spojuje je Regionální duchovní rada. Zajímavostí je Mezinárodní Townshendova škola v Hluboké, která vede výuku v duchu tohoto náboženství.

Indická náboženství
     Indická náboženství, často zahrnovaná pod pojem Východní víry, kterým jsou často označována, se na naše území dostala teprve nedávno. Zato získávají stále vyšší oblibu, hlavně mezi mladými lidmi. Vzhledem k tomu, že se v našem prostředí často jedná o malé skupiny a životní styl jejich vyznavačů se rapidně liší od evropského životního stylu, jsou často označována za náboženství se sklony k vytváření sekt.
Hinduismus
Tento termín ve skutečnosti označuje celou indickou civilizaci, jejíž součástí je několik náboženských systémů. Ty se zformovaly přibližně dva tisíce let př. n. l. po příchodu Arijců na území dnešní Indie. Hindská náboženství vycházejí z jejich literárních památek: véd, upanišad a jejich komentářů. Nejznámějším spisy jsou Mahábhárata (4. st. př. n. l.) a Bhagavadgíta. Indické náboženské systémy znají stovky bohů, z nichž nejznámějšími jsou Brahma, Višnu a Šiva. Uctívají se také jejich vtělení – avataři , z nichž nejznámějším je Višnův avatar Krišna. Právě víra v posmrtné převtělování – reinkarnaci je dalším společným znakem těchto systémů.
     Stejně jako v mateřské zemi hinduismu, ani na západě vyznavači těchto systémů nevytváří pevné organizace, proto se nedá jejich počet v české republice přesněji stanovit. Odhaduje se na několik tisíc. Svou činnost vykonávají spíše formou přednášek a kurzů. Existuje však několik směrů, které byly upraveny významnými guru pro potřeby západního člověka a mají vysoký počet členů.
      Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny - Tato společnost, známá spíše jako „Hnutí Hare Krišna“, byla založena Jeho Svatostí Bhaktivédántou Svámím Prabhupádou roku 1966. Vychází z bengálského náboženského učení, kde je jako nejdůležitější bůh vnímán právě Krišna. Své následovníky nalezl Prábhupáda v USA především mezi příznivci hnutí hippies, včetně bývalého člena skupiny Beatles, George Harrisona. I přes původní problémy a roztržky v organizaci, pramenící ze sexuální zdrženlivosti, kterou guru kázal, se mu podařilo získat dostatek stoupenců k založení této společnosti. V době jeho smrti měla již několik funkčních klášterů a škol.
     Právě pro toto hnutí jsou příznačná častá obvinění ze sektářství. Život jeho členů je totiž velmi asketický a uzavřený. Spánek stoupenců v chrámech a na farmách netrvá déle než šest hodin a je následován tvrdou prací a neustálým uctíváním Krišny odříkáváním posvátné mantry. Všechny tato činnosti a zákazy mají vést k očištění duše věřícího a k vylepšení jeho karmy , aby se nakonec vymanil z koloběhu životů. Často však byl pozorovaný neblahý vliv tohoto životního stylu na zdraví věřících. Ve chvíli, kdy se věřící necítil dobře, byl nařčen z nedostatku víry. Dalším sektářským rysem Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny je skutečnost, že uctívání božstva se uskutečňuje skrz uctívání osoby guru.
     K hinduistickému náboženství se přiklání i některé formy tělesných cvičení, jógy . Existují totiž i cvičitelé, kteří ji považují za prostředek k posílení ducha a zasvěcení cvičence do hinduistické víry. Mezi nejznámější typy jógy sloužící k propagaci hinduistické víry patří Sahaja jóga, využívající práci s čakrami , založená Šrí Matadží roku 1970. Dále se k nim řadí skupiny praktikující transcendentní meditaci , která má i na našem území stále více příznivců.

Buddhisnmus
     Buddhismus je rozšířen po celé jihovýchodní Asii, ale jeho kořeny leží v Indii. Založil ho mezi lety 563 – 483 př. n. l. Gotama, nazvaný později Buddha . S hinduismem sdílí víru v koloběh životů, avšak cestu z něj nespatřuje v askezi ani v uctívání božstev, nýbrž ve způsobu, jakým vedeme běžný život. Jelikož neuznává žádné bohy, jedná se o filosofii, nikoli náboženství. Velmi zdůrazňuje pomíjivost všeho, včetně života. Proto je podle buddhismu nejdůležitější odstranit ze svého života chtíč, který by nás k těmto pomíjivým věcem poutal.
     Je logické, že si tato víra, která má člověka vést ke klidu a vyrovnanosti nachází stále více stoupencům v hektickém západním světě. S více než 350 miliony stoupenců je čtvrtým největším světovým náboženstvím. V České republice je v současnosti kolem 7 tisíc lidí hlásících se k této víře.

Ostatní víry
     Satanismus je těžké zařadit do jakékoli kategorie. Nejedná se totiž o náboženství jako takové, protože existuje mnoho skupin, které se za satanisty označují, ale jejich víra je diametrálně odlišná, často ani žádnou víru nevyznávají a vzájemně se tyto skupiny za satanisty neuznávají. Všem je společný protest proti křesťanské (většinové) morálce a hodnotovému systému, který považují za pokrytecký. Přesto se však dají dělit na základní skupiny.
     První z nich jsou vyznavači náboženského satanismu, který vychází z křesťanské víry. Věří, že Satan existuje jako duchovní bytost protikladná Bohu, kterou uctívají, a ona jim odpovídá, žehná a vede je životem. Druhou skupinou jsou lidé, kteří v Satana coby duchovní bytost nevěří, ale využívají ho jako symbol odporu a protestu. Tato větev se označuje jako víra „ve vlastní Já“ a spadá do ní i „oficiální“ Církev Satanova založená Szándorem La Veyem, autorem Černé bible. Poslední skupinou jsou především mladí lidé, kteří se chtějí odlišovat. Satana opět využívají pouze jako symbol a o nějaké víře ani neuvažují. Z těchto skupin se vyvinuly dnes oblíbené styly jako gothik a emo, jejichž vyznavači se s původním satanismem už většinou vůbec nespojují. Cílem původních skupin tohoto typu bylo šokovat.
     Nelze popřít existenci sekt založených na víře v Satana ani páchání násilných činů členy satanistických skupin. Je však důležité si uvědomit, že špatnou pověst této víře a filosofii udělala média zveličením těchto skutků. Většina členů jakékoli skupiny se chce pouze lišit a šokovat, nikoli cíleně škodit.
     Ačkoli se to může zdát nepochopitelné, mnoho dnešních mladých lidí se vrací k tradičním keltským a slovanským vírám a k vírám starověkého světa. Uctívání starých božstev tkví v touze se odlišovat, která je mladým lidem přirozená a občas také v touze po okázalých rituálech často spojených s tělesnými požitky, které tyto víry nabízejí. Nejoblíbenějšími starými božstvy jsou řecká, následují římská a egyptská. Existuje i malé množství lidí, kteří praktikují staré keltské a slovanské rituály.
     Mnohem častěji než víra ve staré bohy však objevují hnutí, která nabízejí staré víry upravené pro potřeby moderního člověka. Jsou souhrnně nazývána neopaganismem. Mezi nejznámější hnutí, řadící se k „neopohanským“ patří Wicca, založená na anglosaské čarodějnické tradici, dále skupiny praktikující druidismus, šamanismus atp. Existují však i společenstva starověkých bohů, z nichž největším je Společenstvo Isis a zajímavé „míchanice“ tradic s moderním světem, jako je ekopaganismus.
Většina z těchto skupin se v České republice neobjevuje, a pokud ano, jedná se pouze o jednotlivce či malé skupinky. Nejčastěji se s nimi může člověk setkat prostřednictvím různých seminářů.

Vlastní psychologie mladých lidí

Obecné poznatky vývojové psychologie s ohledem na zaměření práce
     Jedním z nejdůležitějších témat vývojové psychologie je otázka, v jakém poměru je psychologický vývoj jedince určován vlohami , vnějšími vlivy a prostředím. Psychiku jedince tedy utváří dědičnost, která má největší vliv právě v mládí a ve stáří a vytváří mnoho biologických faktorů, které ovlivňují další vývoj jedince, dělají ho individuálním. Dále již zmíněné prostředí a nakonec „já“ jedince, který sám sebe mění, ovlivňuje, někam směřuje. Tento prvek je také nejvýraznější v mládí a proto je zřejmé, že v problematice psychologie mladých stoupenců náboženství hraje velkou roli. Všechny tyto prvky se vzájemně ovlivňují a společně tak v průběhu života formují osobnost člověka.
     Psychologický vývoj je nerovnoměrný. Je důležité si uvědomit, že v etapách, kterými se zabývá tato práce, je vývoj obecně rychlejší, než ve zbytku života a proto se názory jedince na danou problematiku často mění i v průběhu zkoumaného období.
     Dalším důležitým faktem je tzv. zákon posloupnosti. Jakýkoli vývoj má určitý postup, což samozřejmě platí i o vývoji vztahu jedince k náboženské víře. Ta se postupně vytváří celý život, a proto je nutné brát v úvahu konkrétní období psychologického vývoje, ve kterém se daný jedinec nachází.
     V následujících kapitolách se pokusím vysvětlit, jaké podněty, povahové rysy, prostředí a výchova mohou vést jedince k příklonu k víře, nebo odklonu od ní.
     Práce a dotazník s ní spojený se zaměřují na lidi ve věku od 10 – 30 let, tedy obdobím od školního věku do konce období střední dospělosti. Vzhledem k nejčastějšímu a průměrnému věku respondentů se nejvíce zaměříme na období trvající od pozdního školního věku po ukončení adolescence.
Období před školním věkem
     Ačkoli toto období není zahrnuto do dotazníku, je nezbytné ho zmínit, protože tvoří ve vývoji člověka jako takového i ve vývoji vztahu člověka k víře důležitou roli. Právě v tomto období jsou totiž jedinci vštěpovány principy fungování okolního světa a to včetně principů společenských a náboženských.
     Pokud dítě vyrůstá ve věřící rodině, začíná ho víra rodičů ovlivňovat již v batolecím věku . Dítě v tomto věku zaujmou nápadné a nezvyklé věci v okolí. Dítě je snadno ohromeno náboženskými zvyky rodičů, které jsou často doprovázené například rozsvěcením světel nebo zpěvy, což jsou podněty, které dítě stimulují. Navíc dítě provádí nelogické úsudky, jakými je například artificialismus . V přechodném období mezi batolecím a předškolním věkem, kdy je již dítě schopné takové závěry chápat, dítěti tudíž vyhovují vysvětlení, ve kterých vše řídí nějaká vyšší síla. Důležité jsou pro batole hry. Pro vývoj víry jsou nejdůležitější hry fikční, během kterých dítě napodobuje rodiče. U dětí z věřících rodin zde samozřejmě nalezneme i napodobování náboženských zvyků.
     V předškolním věku (do 6 let věku) je psychika dítěte ovládána fantazií, není korigovaná rozumem. Paměť je mechanická, úmyslná. Myšlení se rychle rozvíjí činností, je názorné. Pro dítě je tudíž těžké přemýšlet o více aspektech zároveň. Ze všech těchto důvodů mají velký vliv na myšlení pohádky. Dítě nerozezná, co je skutečné a co nikoli. Je samozřejmé, že je-li rodina věřící, dítě vnímá všechny náboženské příběhy jako naprosto přirozené, reálné a nehledá na nich žádné nedostatky. Největší vliv má na vývoj dítěte v tomto věku rodina. Dítě ji formou hry, často s vrstevníky, napodobuje, učí se sociálním rolím. Víra rodičů se do těchto her samozřejmě promítne např. nápodobou rituálů (např. motlitba před jídlem), nebo rozdílným chováním k ženám a mužům. Dítě si přisvojuje svou sociální roli jak v rodině, tak v případném náboženském společenství.
     Stejně tak se může ve hrách a socializaci dítěte projevit i negativní přístup rodičů k věřícím a víře. Dítě se může učit odmítavému postoji k projevům víry. Nakonec se dítě začíná ptát, jak svět kolem něj funguje. Dítěti, které se začne ptát na „chyby“ ve věrouce jsou vysvětleny, zatímco dítěti z ateistických rodin je na nich potvrzena „špatnost“ víry.
Školní věk
     V období školní docházky se dítě poprvé setká s větším množstvím vrstevníků stejně jako s jinou než rodinnou autoritou v podobě vyučujícího. Z počátku děti projevují naivní realismus, který později, právě vlivem střetu názorů vrstevníků přechází v realismus kritický. V tomto období přichází u dětí z věřících rodin první pochybnosti o víře, jelikož si často nemůže názory rodičů ověřit a „spolužáci si myslí něco jiného“.
     Dítě si v prvních třídách nezáměrně vybírá kamaráda. Ten musí mít podobné názory, nebo se tvoří dvojice z dominantního a submisivního člena. Později se tvoří „party“, které mají svého „šéfa“. Ten je často vzorem pro ostatní členy skupiny. V našem, ateistickém, prostředí jsou bohužel věřící děti často vnímány jako méněcenné, protože věří něčemu, o čem se ostatní děti přesvědčily, že je nepravdivé. Typickým příkladem je posměch, kterému jsou vystavovány děti, které věří v Ježíška. Děti, které věřit nepřestanou, se po tomto období ve víře naopak většinou utvrdí, protože je posiluje dlouhodobá motivace a vůle a dítě se tak dokáže více soustředit na daný cíl, a udržet si vlastní názor. Může však vzniknout nebezpečné přesvědčení, že pouze jeho názor je správný, stejně jako pocit méněcennosti. Je proto důležité, aby rodina sehrála správně svou důležitou roli emoční podpory a regulace.
     Dítě chápe rodinu, jako místo, kde má každý svou typickou práci a činnost. Stejně tak věřící dítě chápe sebe v systému víry.
Období dospívání
     Dospívání je biologicky i psychologicky velmi důležitým obdobím. Jedinec pohlavně zraje, dochází ke značnému fyzickému růstu a nabytí reprodukční schopnosti, pokračuje ideálním reprodukčním věkem, začleňuje se do společnosti. Mezi obecné vlastnosti jedinců v tomto období patří impulzivní jednání, elace a velká emoční labilita. Dělí se na starší školní věk a adolescentní období.
     V prepubertě a pubertě se projevují sekundární pohlavní znaky a dochází k definitivnímu vývoji reprodukčních orgánů. Psychika jedince se bouřlivě mění. Zhoršuje se pozornost, vnímání je nepřesné, povrchní, často tak dochází k ukvapeným závěrům. Paměť má sklony k mechanizaci. Puberta je také obdobím, kdy se vytváří základní rysy osobnosti, což vede, ve spojení s nedostatkem zkušeností pro vyvrácení jejich názorů, ke sporům s rodiči.
     Nejdůležitější pro vztah k víře je v tomto období kritičnost, která vyúsťuje ve stálou opozici. Člověk je neustále proti všemu. Ve spojení se zhoršením motivace, které v mnoha případech vede například k záškoláctví a útěkům z domova, se tyto jevy často stávají důvodem ke ztrátě víry. Jedinec je proti rodičům, s jejich vírou nesouhlasí. Chce se od nich odtrhnout, odlišit a proto mnohdy jedná přímo v rozporu se zásadami, které mu byly do tohoto okamžiku vštěpovány. Naopak dospívající z ateistických rodin se, často pod vlivem věřících kamarádů nebo z vlastního zájmu, může začít o víru zajímat.
     Navíc se v tomto období utvářejí mravní normy, smysl pro fair – play, poctivost, čestnost. Je bez pochyby, že religiozita jednice je v tomto ohledu klíčová. Většina náboženství má svůj mravní kodex a normy. Pokud se jedinec od víry odkloní, třeba pod vlivem kamarádů, je pravděpodobné, že nebude tyto normy dodržovat. Jak bylo zmíněno výše, je možné, že se bude těmto zásadám dokonce protivit. Ve věřících rodinách je proto důležité rozvíjet v dítěti tyto zásady i na jiném základě, než náboženském.
     Velkou roli hrají v tomto období mimoškolní aktivity a zájmy dítěte. Velmi diskutovanou otázkou i pro věřící rodiny v poslední době je, zda dítěti povolit navštěvovat náboženské kroužky, nebo ne. Totéž platí i o výuce náboženství na školách. Nikoho nepřekvapí, že věřící rodiny většinou děti do takovýchto kroužků posílají. Posilují v nich pocit jednoty a sounáležitosti, který je pro dítě v tomto věku velmi důležitý. V tomto společenství se schází s dětmi se stejnými zájmy a přesvědčením. Navíc je jedním z cílů výuky a činností v takovýchto kroužcích vytvářet v dětech právě silné morální zásady, podpořené jejich „božským“ původem. Proto se poslední dobou objevuje v České republice trend posílat do takovýchto organizací starší děti z ateistických rodin. Ponechávají rozhodnutí o víře zcela na rozhodnutí dětí. Dochází tak k situaci, ve které se doma dítě může setkat s odporem proti věřícím a přitom je posíláno do náboženských kroužků.
     Neopomenutelnou součástí puberty je navazování prvních nesmělých kontaktů s opačným pohlavím. Objevují se první „tajné“ schůzky a v dnešní době bohužel i pokusy v sexuální oblasti. Všemi těmito činy si mohou jedinci dokazovat svou osobní důležitost, vyvyšovat se před ostatními. Jedním z důvodů, proč mladí lidé vstupují do náboženských organizací, je touha být členem duchovně vyššího společenství se silnými zásadami. Pro věřícího člověka může mít vykonávání úlohy ve společenství věřících, nebo chválení za dodržování zásad stejnou hodnotu, jako pro nevěřícího chválení za známky ve škole. Druhé jmenované má velký vliv i na dítě z nevěřící rodiny. Je proto důležité s dětmi komunikovat a chválit je, případně ve správné míře kárat za jejich prohřešky nebo dodržování morálních norem a pravidel.
     Mezi 15. a 25. rokem života, v pubertě se vytváří kompletní osobnost člověka. Paměť je plně logická a systematická, myšlení divergentní a schopné chápání abstraktních pojmů. Mladí již mají více zkušeností a to z nich spolu s bystrými úsudky a myslí bez předsudků dělá rovnocenné oponenty v diskusi s dospělými. I přes to, nebo možná právě proto, často dochází ke generačním konfliktům, ke kterým vede vzájemné nepochopení obou stran. Dospívající velmi potřebuje sociální kontakty. Je důležité jak zázemí kamarádů, tak rodiny. Rodiče by se neměli nadřazovat, to v adolescentu vyvolává zbytečný pocit méněcennosti, spolu s konflikty až bezradnosti. Tyto pocity mohou u ateisty vést k příklonu k víře, která mu dodá pocit sounáležitosti pochopení od ostatních věřících.
     Pokud nastaly problémy s vírou, ať už její přejímání, nebo odmítání, již v období puberty, je důležité netlačit na dítě k návratu do původního stavu násilím. Nejlepší je mu rozumně vysvětlit argumenty. Rozhodně nesmí dojít k nadřazování názoru rodičů nad názor dítěte, jinak je téměř jisté, že dojde k jeho odloučení od rodinného názoru. Stejně jako rodina, jsou důležité i kontakty mezi vrstevníky. Pokud se dítě vyskytuje mezi vrstevníky s opačným názorem, než mají rodiče, a ještě je mu doma tento názor násilně nucen, pravděpodobně ho změní. Pokud jsou názory vrstevníků a rodiny shodné, nedochází k problémům.
     Rodiče by také měli brát v potaz rozšiřování zájmů dítěte. Je velmi pravděpodobné, že se začne zajímat o jiné věci, než o které se zajímal to tohoto okamžiku. Nejedná se však o odklon od starých zájmů, pouze o rozšíření obzorů, které vede k výběru povolání. Chlapci mají většinou v tom, čemu se chtějí věnovat, jasno dříve. Dívky oproti tomu vykazují silnější empatii, jsou schopné se do ostatních více vcítit.
     Pokud shrneme veškeré fakty o adolescenci uvedené výše, můžeme říci, že jejím hlavním úkolem je zajistit, aby jedinec nalezl své místo ve světě a vlastní identitu. Ta je formovaná faktory, které jsme si popsali na začátku kapitoly o vývojové psychologii. V adolescenci se uplatňuje hlavně jeho „já“, které je nyní již zformováno a určuje například libost a nelibost k dané činnosti, a vlivy prostředí. Právě jimi je jedinec formován nejvíce. Uplatňuje se hlavně princip pochvaly a touhy po ocenění daných činností. Již dříve byla zmiňována nutnost chválit jedince za dodržování mravních norem. To samé platí nyní.
      Posledním obdobím, které nás zajímá je období rané dospělosti. Oproti předchozím obdobím, která jsou plná změn, je toto období již klidnější. Obvykle trvá od 20 – 30 let. Osobnost člověka je již plně vyvinutá a člověk se orientuje na hledání partnera a zakládání rodiny. Jedná se o reprodukční období lidského druhu, jedinec navazuje intimní vztahy. I v tomto případě může sehrát roli víra a náboženství. Jedním z nejčastějších důvodů konverze k náboženství je přijetí víry nového partnera.
     Druhým důležitým faktorem tohoto období je nalezení a vykonávání povolání. I zde se může víra projevit, jelikož různé víry například zakazují některá povolání vykonávat.

Mladí lidé v náboženských hnutích
     V následující kapitole se budeme zabývat otázkou mladých lidí v náboženských hnutích. Nejprve se seznámíme s oficiálními statistikami, které se týkají počtu věřících mladých lidí a důvodů, proč se k víře přiklánějí. Ve druhé části této kapitoly se seznámíme s problémem sekt, jelikož po vysvětlení principů jejich fungování lze tyto principy snadno aplikovat na jakékoli náboženství, samozřejmě ne v tak extrémní míře, v jaké se objevuje u sekt samotných, což nám pomůže lépe pochopit i jejich princip fungování.
Oficiální statistiky
     Nejprve se na náboženskou víru v České republice podívejme trochu obecně. Všechny statistické údaje uvedené v této kapitole vychází ze sčítání lidu, které bylo provedeno roku 2001.
     Celkově se v tomto roce přihlásilo k jakékoli víře 32,2 % obyvatel, z toho 59 % lidí uvedlo, že jsou „bez vyznání“, u 8,8 % nebyly údaje o víře zjištěny. V porovnání s předchozím sčítáním lidu klesl jak počet věřících, tak jejich religiozita. V evropském průměru se tak řadíme mezi jedny z nejateističtějších národů.
     Jedním z nejdůležitějších demografických údajů je pohlaví. Zde se výrazně projevila vyšší religiozita žen. Věřících žen bylo sečteno 35,5 %, zatímco věřících mužů pouze 28,6 %. Ze všech věřících hlásících se k nějaké víře představovaly ženy 56,7 %.
     Konečně se dostáváme k údaji, který nás zajímá nejvíce, totiž věku věřících osob. Obecně platí, že s věkem víra obyvatel stoupá, což ovlivňuje i rozdělení věřících podle pohlaví, protože se ženy obecně dožívají vyššího věku než muži. Vzhledem k poklesu počtu věřících v posledních letech jejich populace stárne a i proto jsou nejvýrazněji zastoupeny starší skupiny obyvatelstva. Na druhou stranu, počet věřících mezi 15 a 39 lety věku se prakticky nemění, zůstává na přibližně 20 %. I zde samozřejmě platí lehká převaha žen nad muži, ne však o více než 3 %.
     Nejčastějším důvodem víry mladých lidí je výchova rodiči, následovaná vlastním rozhodnutím (do této kategorie se počítá i vliv okolí, přátel a zájmových skupin, i když dobrovolnost rozhodnutí je v takovém případě spekulativní) a jako poslední je důležité zmínit vliv partnera.
Sekty
     Sekta je uzavřenou skupinou, která své členy ze společnosti rekrutuje, ale jakmile se v ní jedinec octne, je nenápadným psychologickým tlakem od společnosti izolován. Pojďme se nyní na sekty podívat podrobněji. Pomůže nám to zjistit příčiny, proč se mladí lidé přiklánějí k víře.
     Původně slovo sekta označovalo jakoukoli skupinu, která se separovala od většinového náboženství. Toto pojetí však již notně neodpovídá skutečnosti. Mnoho sekt se stává běžnými náboženstvími. Proto se jako sekty označují skupiny, které splňují sektářské charakteristiky. Hlavní z nich je skutečnost, že v sektách nevládne svobodná vůle, ačkoli si to její členové často neuvědomují. Člověku z vnějšku připadají členové sekty „naprogramovaní“, neschopní pohledět na cokoli s nadhledem a odstupem. Sami se svobodně cítí, ale okolí vnímá jejich vystupování strojeně.
Manipulace se členy sekty
     Příčin tohoto chování je několik. Hlavní z nich je autorita. Tou je většinou zakladatel, nebo regionální vůdce sekty. Jeho výroky jsou považovány za svaté a nezpochybnitelné. Navíc se netýkají jen náboženských otázek, ale zasahují do celého života stoupence sekty a nepřipouští alternativy. Pro člena sekty je důležitější, kdo dané výroky řekl, než to, co obsahují. Literatura šířená v sektě je šířena z jednoho centra, aby byla jednoznačná a nedošlo k žádným lokálním odchylkám. Členům je zakazováno čtení knih neschválených vedením, poslouchání rozhlasu a sledování televize, aby se k nim nedostaly žádné alternativní a „pochybovačné“ myšlenky.
     Co však členy sekty vede k tomu, aby pravdám sekty věřili? Mnoho z nich poslušnost nevnímá jako omezení, ale naopak jako úlevu, jelikož z nich odnímá nutnost rozhodování a odpovědnosti. Tu nese silný vůdce. Jeho autorita je nezpochybnitelná a poslušnost se mnohdy stává únikem od dospělosti. Často také ukončuje nesnadné hledání vlastní identity, které je nahrazeno jednoduchými „pravdami“ sekty, která nabízí návod na všechny aspekty života. Tyto pravdy tak vyplní pocit prázdnoty, který lidé prožívají hlavně v mládí a stáří, také nasytí jeho touhu po odpovědi na otázky víry. Umožní mu smysluplně využít život ve službách dané organizace. Tyto pocity jsou fixovány extatickými či hypnotickými stavy způsobené meditací, tancem, či zpěvem.
     Sekty občas využívají i rozumové a relevantní způsoby a argumenty jak získat členy. Ty se zakládají na nutnosti „potlačení“ rozumu. Častým argumentem je, že rozum může za všechny válečně konflikty. Proto radí svým členům upřednostňovat pocity před rozumem. Snižuje se tak hodnota poznání a často i vzdělání. Je tím vyloučeno jakékoli kritické posuzování „pravdy“, kterou uznává sekta. Pokud člen začne hledat v „pravdě“ mezery, leží vina na jeho straně, jelikož „pravdu“ nesprávně pochopil.
     Zároveň prožívají členové sekty pocit důležitosti a moci. Připadá si důležitý, jelikož mu přináleží „čest“ být členem společnosti, která má odpověď na všechny otázky. Ze všech těchto důvodů není nutné poslušnost vynucovat násilím. Následovníci plní příkazy vůdce dobrovolně, jelikož jim tak káže jejich vlastní svědomí. Chtějí totiž ke skupině patřit a zasloužit si její obdiv. Pokud nebudou poslušní, jsou ze skupiny vyloučeni, což se rovná naprostému zničení.
Psychická závislost na sektě a její důsledky
     Opuštění takové skupiny je totiž silně traumatizující. Příslušnost k ní se totiž stává emoční závislostí. Důvodem ke vstupu do sekty bývá tzv. „bombardování láskou“. Jedinci ve skupině naleznou vřelé, emočně naplněné prostředí, které jim chybí, například v nefunkční rodině, nebo kvůli nedostatku přátel. Navíc se při „náborech“ používá metoda „jedinečné příležitosti“. Adept na vstup do sekty nabude dojmu, že příští příležitost pro vstup do tohoto prostředí již nedostane.
     Následně je natolik zahlcen novými informacemi a „láskou“, že je oslabena jeho schopnost kritického uvažování. Je připraven o čas a spánek. Má se uvolnit společenskými hrami a odložit komplikované myšlení. V takovém rozpoložení adepti snáze přijmou autoritu jako svůj vzor. Tato fáze, kterou adept pokládá za dobrovolnou je zakončen slibem a přijetím do skupiny, která mu tolik pomohla v jeho těžké životní situaci.
     Z ničeho nic však začne lásku okolních členů nahrazovat vyžadování výkonu. Skupina mu začíná dávat najevo nutnost spolupráce s ní. Zvyšuje se nasazení, které musí splňovat, ale čím je toto nasazení vyšší, tím vyšší je i obdiv a láska skupiny ke členu. Touha po těchto pocitech a uznání vede po čase k tomu, že jedinec ztratí jakékoli zábrany v cestě za maximálním výkonem.
     Jeho pracovní výsledky se často rovnají jeho duchovní pokročilosti. Stále důležitějším se stává pocit viny. Za neúspěch je totiž sektou odmítán a za neúspěch kolektivu se jako jeho součást cítí osobně vinen. Aby získal obdiv sekty je schopen na sebe vzít jakoukoli vinu, a ta ho stimuluje k čím dál větším výkonům. Zdánlivě se jako nejjednodušší východisko může jevit opuštění sekty. Členové však mají strach, že mimo ni nebudou pociťovat dostatek „lásky“ a nebudou užiteční. Navíc opustí-li skupinu, zradí všechny její členy a mohli by se stát důvodem zániku skupiny, která jim nahradila rodinu.
     Je důležité si uvědomit, že ne všichni členové sekty o ní vědí vše. K informacím se nový člen dostane, až když je na ně připraven. To vede k vytváření hierarchie a k vydávání různých typů literatury a příkazů pro různě vysoko postavené členy. Členové jsou tak izolováni nejen od okolí, ale i od sebe navzájem.
     Izolací od okolí je umocňován pocit strachu. Ten ve členech skupina vyvolává pocit „velkého nepřítele tam venku“. Může jím být komunismus, „systém“, psychiatři, prakticky cokoli. Těmito „zly“ jsou ovlivněni všichni mimo sektu, tudíž i rodina a členovi není doporučeno se s nimi stýkat. Vzhledem k tomu, že jeho okolí je většinou nefunkční, nakonec od něj dobrovolně „uteče“ do náruče milující sekty. Vše mimo skupinu je tímto nepřítelem ovlivněno, a tudíž je to zlé. Stejně tak bylo zlé vše, co se odehrálo před příchodem člena do skupiny. Ještě více se tak umocňuje pocit výjimečnosti členů.
     Je jisté, že setrvávání v sektě s sebou přináší množství myšlenkových stereotypů. Člen je v nich však utvrzován tím, že jsou posvátné a správné. Člen je duchovními výklady veden k tomu, aby dodržoval určité vzorce chování. Výsledkem má být jeho „duchovní očištění“. Na to se člen těší a touha po tom, dozvědět se další návody jak očištění dosáhnout ho pohání vpřed.
     Odchod ze sekty je tudíž pro člověka, který není dostatečně silný prakticky nemožný. Nejen kvůli pocitu izolovanosti, nedostatku lásky mimo sektu a touze po náležitosti k něčemu „vyššímu“, ale i kvůli obětem, které člen sektě přinesl. Mezi nimi jsou nejvýraznější čas a nezřídka i peníze, nemluvě o častém pracovním nasazení a ztrátě vlastní osobnosti. Člen nakonec není schopen ani ochoten opustit skupinu, které obětoval i roky svého života. Přiznat si, že skupina takových obětí nebyla hodna, je bolestné a proto si tuto skutečnost členové nepřipouští.
     Pokud se člen od sekty přeci jen odloučí, často není přijat svými bývalými přáteli a rodinou zpět. Proto se mnoho takových lidí k sektě nakonec vrátí i přes problémy, které budou na začátku mít. Odmítli totiž víru a budou za to potrestáni odmítáním, pocitem viny a vyžadováním většího pracovního nasazení, kterým „vykoupí“ svůj „hřích“.
Nebezpečí sekt
     O nebezpečí sekt se často mluví. Je to však tak široký pojem, že je nutné ho rozdělit do několika okruhů.
     Nejčastěji uváděným nebezpečím je závislost členů na skupině. Tato závislost může vyústit až v sebevraždu. Tato závislost také bývá často porovnávána se závislostí na drogách, která je v jistých ohledech horší, protože závislý si uvědomuje jejich škodlivost pod vlivem většiny, která drogy odmítá. Člen sekty je však izolovaný. Na druhou stranu je nutné říci, že členové sekty neztrácí úsudek úplně a tak je vždy naděje na jejich zpětné začlenění do společnosti. Někdy je pro ně sekta i nejlepším řešením, jelikož se jedná o lidi se sklony k závislostem a jiná závislost by mohla silně ohrozit jejich zdraví. Někteří lidé totiž považují sektu za „lepší“ závislost, protože jejich člen je šťastný. Je ovšem otázkou jak dlouho se jedná o pravé štěstí a kdy přejde tento pocit ve štěstí povinné
     Druhým nebezpečím je izolovanost člena sekty. Mezi ním a jeho okolím postupně vzniká nepřekonatelný komunikační blok. Běžný je chlad v rodině a ztráta přátel. Člen se také často vzdává zaměstnání a kariérního růstu či vzdělání. Po opuštění sekty má tak jedinec nízké sebevědomí a činí mu ještě větší potíže se do společnosti zapojit. Na druhou stranu mnoho lidí o takovou izolaci stojí a to jak z důvodů nefungujících vztahů s okolím, tak kvůli potřebě se naopak osvobodit od příliš vřelého prostředí. Izolace sekt je nebezpečná hlavně pro děti, které v takovémto prostředí vyrůstají.
     Největším nebezpečím však zůstávají odstrašující příklady sebevražedných sekt a sekt páchajících trestné činy. V souvislosti s těmi je třeba jmenovat náboženskou větev satanismu a samozřejmě nechvalně proslulé sekty jako byla Svatyně lidu, které se podrobněji věnujeme v další kapitole.
Poslední nebezpečí zmiňované v souvislosti se sektami je jejich ekonomický a politický vliv. Ten je však spekulativní a často se angažovanost sekt a církví v těchto sférách projevuje spíše pozitivně, jako je tomu například při působení Církve Ježíše Krista Svatých Posledních dnů ve vládě USA. Jako nechvalně proslulý příklad uveďme Církev sjednocení, která proslula politickými intrikami, daňovými úniky členů, kteří se navzájem kryli, a prací pro tajné služby.
Řešení problémů se sektami
     Posledním z cílů práce bylo poskytnout objektivní informace o sektách a uzavřených náboženských společnostech a na jejich základě udělit rady, jak postupovat v případě, že se někdo blízký dostane do sektářského prostředí.
     Již samotná fakta o sektách ukazují na to, že své stoupence získávají většinou mezi lidmi z nevyhovujícího rodinného a společenského prostředí, kteří nemají dostatečný rozhled ohledně náboženských záležitostí. Takovýmto jedincům se totiž jednoduše vysvětluje „jediná pravda“ sekty a snadněji se zaplétají do její sítě.
     Proto je nejdůležitější prevencí proti sektám vytváření příznivého rodinného zázemí. Méně známým a opomíjeným faktem je, že v dnešních ateistických rodinách je náboženství a víra mnohdy tabuizované téma. Je důležité toto tabu prolomit, jelikož i rozhled v náboženské oblasti a otevřený dialog o jeho záležitostech může vést k odrazení člena rodiny od připojení k sektě, jelikož bude obeznámen s jejími nekalými praktikami, problémy a skandály.
     Pokud se již člen rodiny stane členem sekty, je důležité nepropadat panice. Ačkoli je velmi pravděpodobné, že bude daný člen svou rodinu odmítat, je důležité tuto skutečnost přehlížet a naopak se mu věnovat se zvýšenou pozorností. Nejdůležitější je, nevystupovat proti jeho nové víře. Jak již bylo řečeno, příslušnost k sektě se může stát závislostí a jako u všech závislostí i zde stačí jedno špatné slovo a závislý je navždy ztracen. Naopak, je nutné se o jeho novou víru zajímat.
     Pokud se věřícího pohlceného sektou budeme otevřeně a se zájmem ptát na otázky jeho víry, splníme jeho dvě potřeby. Být věrný své víře a zároveň mu ukážeme, že je stále milovaným členem rodiny. Ve správnou chvíli je pak vhodné se začít ptát na otázky víry. Nejlépe ve chvíli, kdy již nemá věřící problém o novém náboženství mluvit. Z jednoduchých otázek, jako: „V co vlastně věříš?“, na kterou nalezne snadnou odpověď, postupně přejdeme na osobní otázky, které ho přivedou k pochybnostem. Dobré jsou otázky na chyby a paradoxy ve vyznávané víře (na ty ovšem bude pravděpodobně znát odpověď) a nakonec přejít na otázky odhalující špatnost sekty. Příkladem mohou být otázky, proč není dobré číst jinou literaturu s vysvětlením, proč je zakazována číst. Není pravděpodobné, že by věřící tyto otázky přijal. Častou reakcí je o(?) vztek či útěk. Proto je nutné odhadnout správný okamžik, kdy takové otázky položit.
     Pokud je dodržen správný postup, je pravděpodobné, že jedinec nakonec začne o své církvi či společenství pochybovat. I v této situaci je nutné pokračovat v zaměření pozornosti rodiny na tohoto člena a použít i třeba zbraně samotné sekty, tzv. „bombardování láskou“.
Jak bylo zmíněno, většina členů sekt začne někdy pochybovat, ale stále vidí sektu jako lepší možnost, než rodinu. Pokud se nám tedy podaří podpořit jeho pochybnosti a ukázat mu, že rodina ho také miluje, je pravděpodobné, že sektu opustí.
Příklady sekt
     Velkých i malých sekt existuje nepřeberné množství. Pokusila jsem se však vybrat čtyři nejznámější a zároveň takové, aby pokryly co největší záběr různých kultur a pohnutek, které vedly členy k činům, které udělali. Kromě těchto čtyř vybraných sekt bych ráda připomněla hnutí, která jsou občas za sekty považována a občas ne, jako jsou Rodina , Hnutí Hare Krišna, nebo Svědkové Jehovovi.
Svatyně lidu - Nejvyšším představitelem této nechvalně proslulé sekty byl Tim Jones, oceňovaný a uznávaný iniciátor pomoci levicovým stranám ve státě Indiana. V naději na vybudování ideálního společenství odešel se svými stoupenci do amazonské džungle, kde ve státě Guyana vybudoval město Jonestown. Jeho praktiky však vyvolaly podezření z „vymývání mozků“, bití a sexuálního zneužívání. Jednou z praktik bylo ukázat oddanost skupině požitím nápoje, který měl být otrávený. Pouze pravověrní vyvázli živí. Nápoj však ve skutečnosti otrávený nebyl. Dne 17. 11. 1978 však přiletěla do Jamestownu delegace kongresmana Lee Ryana, aby se přesvědčila, co je na hrůzných zvěstech pravdy. Mezi delegací a Jonesovými stoupenci vypukl konflikt, při němž bylo zastřeleno 7 lidí, včetně kongresmana. Následující den se opět konala zkouška oddanosti, při níž však byl nápoj opravdu otrávený. Ti, kteří ho odmítli vypít, byli zastřeleni. Celkový počet obětí byl 913 osob, včetně 260 dětí.
Imanuelié - Pro příklad nebezpečné sebevražedné sekty není nutné chodit jen do ciziny. Jan Dietrich Dvorský se roku 1991 inspiroval knihou Abd – ru – shina Ve světle pravdy a uvěřil, že je inkarnací zmíněného Abd – ru – shina, který má na světě ustanovit Tisíciletou Boží říši. Vydává knihu Syn člověka, na základě jejíž četby získává první stoupence. Centrum jejich působení se nacházelo na Hořovicku, kam se sjíždělo stále více lidí. Přijížděli na Dvorského pozvání a na základě ujištění, že jejich aura je dostatečně silná na to, aby v Tisícileté říši obstáli. Přicházeli bez partnerů (ti neměli dostatečnou auru), ale se všemi prostředky, které byly potřeba. Jejich komunita žila velmi izolovaně, členové dostali nová jména. Pracovala na novém vydání knihy Syn člověka a na její distribuci a to pozdě do noci. Lidem se rapidně zhoršoval zdravotní stav. Jedni po druhém byli zubožení lidé vylučováni ze společenství, protože neobstáli. Vyloučení pak páchali sebevraždy, protože pouze smrt jim mohla umožnit novou inkarnaci a tím šanci stát se členy Tisícileté říše alespoň v „příštím životě“. Dvorský zvěstoval konec světa a začátek nového v roce 1994. Nic se však nestalo. Odcestoval do Itálie, kde zakoupil pozemky pro stavbu města. Následně se vrátil na Hořovicko, kde byl trestně stíhán pro ohrožování mravní výchovy mládeže. Poslední zbytky jeho stoupenců se rozpadly. Mnoho se jich stalo chovanci psychiatrických ústavů, někteří se vrátili k víře v Abd – ru – shuina a Hnutí Grálu. Ačkoli zní tento příběh tragicky, nedosáhl takových rozměrů jako zahraniční kauzy. Počet členů dosahoval v době největšího rozmachu několika desítek.
Óm Šinkoró - Tato sekta se „proslavila“ sarinovým útokem v Tokijském metru, při kterém zahynulo 12 lidí. Jejím zakladatelem je Šóko Asahara, který se již od mládí věnoval náboženské činnosti. Roku 1986 založil po „pravém osvícení“ prožitém v Himalájích právě tuto náboženskou společnost. Učení sekty sestává z buddhismu s velkým vlivem hinduismu. Sekta je organizována přísně hierarchicky a neposlušnost je tvrdě trestána mučením a vězením. Podmínkou života v komunitě je přerušení veškerých styků s okolím a odevzdání veškerého majetku. Sekta se nepochopitelně rychle rozšířila i mezi vzdělané lidi a počet jejích členů čítá kolem 10 tisíců lidí. Vybudovala čtyři zahraniční pobočky a mnoho budov na výrobu a přechovávání chemických zbraní. Sarinový útok v metru měl údajně vyprovokovat válku, která by vedla ke konci světa. Tak by se splnila Asaharova proroctví.
Nebeská brána - Členové této sekty se skryti před světem připravovali v Kalifornii na přechod do vyšší duchovní úrovně. Vedoucími sekty byli – podle víry – mimozemšťané Do a Ti, kteří se vtělili do lidské podoby hudebního učitele Applewhita a zdravotní sestry Nettlesové. Pro přechod do této vyšší úrovně bylo nutné „odložit“ tělo, které bylo chápáno jako „kontejner“ pro duši. Vhodná doba nastala v době průletu Hale – Boppovy komety okolo Země, jelikož v jejím chvostu se měl nacházet koráb, k němuž se spolu s Do a Ti vypravilo dalších 38 lidí během pečlivě připravované a nacvičené sebevraždy.
Aplikace psychologie sekt a statistik do běžné víry
     Z údajů výše uvedených vyplývá několik nepopiratelných faktů, které lze aplikovat i na běžnou věřící populaci. V následujících odstavcích jsou bráni v úvahu pouze lidé z ateistických rodin. U lidí z věřící rodiny se předpokládá převzetí víry rodičů, čemuž odpovídá i uvedený neměnný počet věřících nízkého věku.
     Prvním z oněch faktů je, že náboženství vyhledávají především lidé, kteří se nacházejí v osobní krizi. Jednou z těchto skupin jsou lidé staří, kteří ve víře hledají útěchu před blížící se smrtí a také jsou snadno manipulovatelní ze strany náboženských skupin. Mnoho starých lidí je umístěno v lékařských zařízeních, kde je duchovní často navštěvují častěji než rodina.
     Druhou skupinou, která se snadno přidá k nějakému náboženství, jsou mladí lidé procházející krizí identity, která je v jejich věku přirozená. Ve víře hledají únik před povinnostmi dospívání a myšlenky víry přijímají jako svou životní cestu. Ve víře také nacházejí jistou autoritu, kterou mohou považovat jako nadřazenou autoritě rodičů, se kterými mají často komunikační problémy. V neposlední řadě se může jednat o protest proti zavedenému řádu rodiny a jistému „útěku“ od jejího vlivu do náruče instituce nebo filosofie, jejíž myšlenky jsou „vyšší“, než myšlenky rodinných autorit.

---

<< úvod