Parasaurolofus

 

Live to ride - ride to live

     Černá kůže a chromovaný kov, rychlé stroje, silní muži a čest. Rychlost a svoboda. Jak jinak začít článek o motorkářích, než rychle? Nebudeme zde však mluvit o běžných jezdcích, kteří si koupili „pořádnou motorku“, aby udělali dojem na sousedy a užili si pár rychlých jízd ročně. Řeč bude o motorkářích, kteří silným motorům na dvou kolech zasvětili svůj život a naplnili jimi své duše. Zabrousíme – li ve vlastní mysli, většinou si je představíme jako tvrdé, ne příliš bezpečné, zarostlé chlápky s koženou vestou, Harleyem a skupinou podobných lidí okolo. Většina z nás se skupinám takových mužů rychle vyhne a mnozí si pomyslí, co může tyto muže držet v tak krutém prostředí. Motorkáři však mají něco, co by jim mnoho ostatních lidí mohlo závidět. Hrdost, svobodu a přátele, kteří nikdy nezradí.

(Článek vzniknul pro časopis Jiné Teritorium)
Z bojišť na silnice
     Ačkoli dnes nalezneme skupiny motorkářů na celém světě, pravým domovem těchto rytířů silnic jsou Spojené státy, kde v 50. letech nastartovali motor první z nich. Jací byli? Tvrdí a silní. Při pohledu na dnešní jezdce je jasné, že tento životní styl není nic pro slabé povahy. V roce 1945 končí druhá světová válka a s jejím koncem se hroutí svět mnoha mužů. Zatímco civilní obyvatelé oslavují, mnoho válečných veteránů již nedokáže navázat na život před válkou. Jsou zvyklí na tvrdý život plný bojů, vítězství, nepoddajnosti, odporu ale i přátelství a adrenalinu. Proto volí cestu osamělých jezdců. V rychlosti silných strojů nalezli to, co potřebovali. Mohli být svobodní, agresivní, bojovat za svou čest a nepoddat se.
     Brzy se začínají sdružovat do prvních motorkářských klubů. K válečným veteránům se přidává stále více mladých lidí, pro které představovala motorka stejnou revoltu a vzepření se společnosti, jako třeba rock´n´roll. Motocyklů byl dostatek, jelikož byly během válek ve velkém vyráběny pro vojenskou i policejní službu a tak si je mohli dovolit i tito mladí výrostci. Byli ochotní udělat cokoli pro to, aby nebyli jako jejich rodiče. A motorka jim nabídla možnost.

     Tlupy motorkářů se staly pro americké silnice tak typickými, že se z nich v 80. letech stalo vděčné téma filmů a seriálů. Ty je vykreslily tak, jak je diváci chtěli vidět. Jako brutální, agresivní tlupy, výtržníky, kteří se nezastaví před ničím a hlavně ne před zákonem. Je pravdou, že pro toto období je typický obchod se zbraněmi a drogami. Velké množství klubů, které fungovaly již v této době, je na scéně do dnešních dnů a tvoří základ MC klubů. Jejich počet se sice ztratil v přívalu klubů nových, ale jejich hrdost a výjimečnost je neopomenutelná. I proto mají mezi ostatními motorkáři výjimečné postavení. Proč?
Motorcycle club - 1% vyvolených
     Ne každý se totiž může honosit příslušností k takovému klubu. Jedná se o elitu a cesta na vrchol je vždy těžká a tvrdá. Jejich řízení a chod má přesná pravidla, často mají mezinárodní působnost a vždy mají oproti ostatním zvláštní práva. Zaslouží si je. Alespoň z jejich pohledu.
     Jak již bylo nastíněno v úvodním odstavci, motorkářem není každý. Je opravdu velký rozdíl mezi motocyklistou, který svůj stroj provětrá jednou za měsíc, a mužem, který motorce zasvětil svůj život. A stejně tak se liší motorkářské kluby.
     Existují motokluby, jejichž členství je symbolické. Stačí zaplatit poplatek a stáváte se členem. Ti však mezi sebou většinou nemají pevné vazby a často se pořádně ani neznají. O motorkářské subkultuře často ani moc neví. Pak jsou tu kluby, jejichž členové se znají, ctí se coby největší přátelé, na motorkách spolu prožili roky a najezdily tisíce kilometrů a všichni se zde navzájem ctí a respektují. Udělali by pro druhého cokoli a vždy se na sebe mohou spolehnout. A pak jsou tu MC kluby.
     Mezi tuto elitu patří nejstarší a nejmocnější kluby světa. Jejich označení „jednoprocentní“, pochází z vyjádření American Motorcycle Association ohledně motorkářů v 60. letech. Podle něj je 99% motorkářů spořádanými občany věřícími v Boha a uznávajícími zákony. Okamžitě se objevilo množství klubů, které se přihlásilo k onomu zbylému procentu. Muži, kteří žili pouze pro požitek z jízdy.
     Jednoprocentní kluby jsou sice často nenáviděné i ostatními motorkáři, jelikož diktují pravidla i jim (existují totiž věci, na které má právo pouze člen MC) a často působí příliš agresivně. Přesto, a právě proto, se mnoho klubů se touží dostat na jejich úroveň. Získat jejich postavení a privilegia. Musí však projít dlouhým a náročným přijímacím procesem. Čekatelský klub totiž musí být přijat stávajícími MC kluby. Aby toho mohl dosáhnout, během čekatelské doby musí plnit mnoho úkolů a dokázat tak, že si zaslouží mezi MC patřit. Tyto akce a pověření navíc ještě více stmelí členy a posílí v nich pocit bratrství. Úkoly a podmínky jsou značně náročné na čas a psychiku, a když se klubu nakonec (pokud vůbec) zadaří a je přijat, mohou být jeho členové opravdu hrdí. Stali se totiž členy „vyšší společnosti“.
     Na druhou stranu v nich tato skutečnost mnohdy vzbuzuje až „nezdravé“ sebevědomí, jehož důvody nemůže někdo, kdo neprošel stejným procesem, pochopit. Právě proto mohou i na ostatní motorkáře působit arogantně a příliš agresivně. Brání si svá tvrdě získaná práva.
Rovnost, svornost bratrství

     Ačkoli může na okolí skupina neupravených jezdců působit jako tlupa barbarů, v jejichž kmeni ještě nevynalezli pravidla, opak je pravdou. Motorkáři ctí svůj kodex, ať už psaný, či nepsaný. Celá subkultura se jím, řídí, svůj dílčí mají jednotlivé skupiny a kluby. Nikdy se však nepostaví proti většině, pokud zrovna neprobíhá „válka gangů“. Kodex je založen na pravidlech vzájemné pomoci a tolerance.
     A jak to tedy v takovém klubu chodí? Díky všem zážitkům, které spolu členové zažili, mezi nimi vznikají velmi silné vazby a pocit pospolitosti, který je ještě umocněn používáním symbolů a částečnou izolací od okolního světa. Právě kvůli těmto vazbám je u motorkářů častá agrese. Jakmile někdo ublíží bratrovi, ostatní se za něj postaví, nehledě na to, zda je, či není v právu. Agrese je navíc otázkou cti. Mají ve zvyku si vše „vyříkat narovinu“ – pěstmi. Není cílem být slušným, ale čestným. Motorkář tak například vždy dodrží slovo. Pokud potká motorkář druha v tísni, vždy mu pomůže, nebo aspoň dodá psychickou oporu.
     Všichni tito muži mají totiž stejný cíl. Užít si jízdu. Jejich životní styl vychází z přirozených pudů. Chtějí si užít svobodu, dobrodružství a vzepřít se společenským pravidlům, vybočovat. Navíc, vzhledem k tomu, že se k tomuto stylu hlásí většinou dospělí muži, málokdy ho opustí. A často dokonce založí rodinu. Navzdory většinovému názoru totiž existují ženy, které tito „hrubiáni“ neodolatelně přitahují. A má to svůj smysl. Žena je totiž ve "světě jedné stopy" nedotknutelná. Je majetkem jezdce a kdokoli, kdo by na ni sáhnul, či se na ni jen nevhodně podíval, by se dostal do sporu s celým jeho klubem. Ženy však nemají stejná práva jako muži. Nemohou se stát jezdci, nosit nášivky – barvy, ani hlasovat o záležitostech klubu. Mohou však na sobě mít jiná znamení, značící, komu patří.
     Podobně jako všechny kluby, jejichž vrchol tvoří MC, tak i každý jednotlivý klub má svou hierarchii a přesně daná pravidla. Na vrcholu stojí vedení, prezident a další funkce, prezentující skupinu na veřejnosti. Ostatní jsou řadovými členy. Člověk, který by se chtěl takovým členem stát, musí projít čekatelskou dobou, během které dokazuje oddanost skupině a začleňuje se do ní. Tento proces může trvat i několik let. Opačný proces, vyloučení z klubu, může trvat několik minut. Stačí vystupovat proti klubu, či proti jeho členu a může se s členstvím rozloučit.
     Ačkoli se tato struktura může zdát přísná, v klubech platí naprostá demokracie. O všech důležitých rozhodnutích se hlasuje a prezident má „pouze“ právo veta a jeho názory mají velkou váhu. Nejsou však zákonem. Navzdory mýtům zde neexistuje přísná autorita, ale jakásí autoritativní demokracie.
     Ze všech těchto důvodů je jasné, že motorkářem se člověk nestane jen tím, že si koupí motorku. Tyto pocity musí vycházet z jeho duše. Přizpůsobuje svůj život motorce. Ne naopak.
Kůže, džínsy a barvy
     Stejně jako všechny subkultury, i tato má nezaměnitelný styl vizáže. Asi si nedokážeme představit motorkáře bez koženého oblečení, či vesty. Toto oblečení je jistou analogií na vojenské uniformy a jejich funkčnost. Vzpomeňme na válečný původ… Původně byly ve velké oblibě typické křiváky. Ty se však nedají použít pro každou příležitost a proto se jako vnější oblečení používá kožená či džínsová vesta. Materiály jsou teplé a v případě pádu jej zmírní. Navíc se dá vesta nasadit na jakékoli oblečení pod ní, a proto jsou na ní našity nejdůležitější odznaky, včetně barvy.
     Symbolika a pravidla tvorby barev je poměrně složitá. Jedná se o znak klubu, kterým se prezentuje a odlišuje od ostatních. Může je použít pouze MC a jejich členové. Pokud je někdo použije neoprávněně, stihne ho tvrdý trest. Barvy jsou velké nášivky přes celá záda a skládají se z názvu klubu, jeho znaku a místa, kde klub působí. Často se přidává nášivka diamantu, jako znak příslušnosti k "jednomu procentu", a označení hodnosti. Je časté i hierarchické dělení podle velikosti znaku na nášivce.
     Kluby, které nejsou MC, mohou mít nášivku také, ale pouze malou, kulatou, na přední části vesty. Právě toto omezování se ostatním motorkářům často tolik nelíbí. Dokonce i nový člen klubu si musí barvy njejprve zasloužit. Všechny nášivky a odznaky však nepatří jemu, ale klubu. Pokud se jakkoli proviní, je barev zbaven. Jedná se o jeden z nejpotupnějších trestů.
     Dalšími typickými doplňky jsou šátky různých barev (i dnes, v době povinné helmy se pod ní často nachází) a sluneční brýle, které dříve také plnily ochranou funkci. V otázkách vzhledu neexistují pravidla a každý si může vybrat svůj styl. Proto na silnici potkáme chlapy s dlouhým hárem i lesknoucí se lebkou, s knírem i bez něj. Prakticky povinností je tetování. Jeho motiv si jezdci volí sami. Klasickýmii vzory jsou samozřejmě lebky, kostky a plameny, ale na kůži jezdců se objevuje opravdu téměř cokoli.

     A samozřejmě je tu mašina. Motorek existuje velké množství a typů a tak si každý může vybrat, jaká motorka mu vyhovuje. A samozřejmě si ji ještě upravit. Motorka by měla co nejlépe odpovídat osobě majitele a mít jeho osobitý styl. Praví motorkáři si ji proto často staví sami a jsou na ni pak náležitě hrdí. Takovým motorkám se říká stavby a ti, již je vlastní jsou často velmi obdivováni.
     Takže pokud příště potkáte na silnici, ve městě, či kdekoli zdánlivě neupravené muže, na jejichž vestách se budou rozpínat "barvy", zamyslete se nad jejich životem. Životem plným svobody, cti, bratrství a síly. Zkuste z něj vybrat to dobré a na chvíli si vzpomeňte na historii této svérázné subkultury, která ne nadarmo odvozuje svůj původ od středověkých rytířů, novověkých pirátů a moderních vojáků. Lidí, kteří svému poslání zasvětili život.

01.09.2013 17:14 |
Autor: Parasaurolofus
| stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

 

© 2006-2007 Zásobování a.s.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se